Radu príbehov historických osobností podľa Josefa Bernarda Prokopa práve doplnila audiokniha Sámo v podaní Aleša Procházku, ktorá po audioknižnej Luxemburskej pentalogii približuje staršie osudy českého národa.

Rozhovor s hercom pripravila vo vydavateľstve OneHotBook redaktorka Šárka Nováková, prinášame ho v pôvodnej verzii…

Jak se vám román Sámo líbil?
Je to strašně zajímavé – člověk si pamatuje z dějepisu, že kdysi dávno byla jakási první říše, kdy se podařilo sjednotit Čechy. Do té doby byla různá knížectví a vladykové, knížata si dělala, co chtěla a vládla sama sobě a nebyla připravena na útoky Avarů. A najednou přijde nějaký kupec, francký ještě navíc, křesťan mezi pohany. Oblíbí si je, něčím jsou mu ze začátku odporní, ale něčím jsou mu sympatičtí, takže si je nakonec zamiluje… a zamiluje se samozřejmě do dívky. Protože je zběhlý v obchodu, umí myslet dopředu, kalkulovat a ještě je dobrý voják, tak jim pozvolna začne radit. Oni jeho rady přijímají, pak s nimi bojuje proti Avarům a vyhraje. Situace pak dojde k tomu, že si Češi mají zvolit svého prvního krále a přes velké půtky a neshody zvolí právě jeho.

A co vás na něm nejvíc bavilo?
Bavilo mě, že se člověk dozví spoustu zajímavých věcí – jak se žilo, čím se živili, jaká existovala řemesla… A pochopí i to uspořádání Čechů, tu věčnou nevraživost mezi nimi – že se spojili, jen když bylo nejhůř, ale jakmile už bylo trošku líp, tak se zase rozhádali. Prostě, jak to vidíme dodnes. Ale je to pozoruhodné i vzhledem k tomu, jak autor zpracoval další hledisko Sáma jako křesťana, který přijde mezi pohany a je překvapený, že pohané respektují jeho víru, což by si opačně nedokázal představit – žádný pohan by do kostela nesměl. To ukazuje na jistou toleranci, která ho pohne k tomu, aby s Čechy sdílel dobré a zlé a cítil se mezi nimi doma.

Bylo v příběhu něco, co vás překvapilo?
Právě to pohanství. Protože slovo „pohan“ je už z podstaty trošku hanlivé, pejorativní. Pohan je v tomto smyslu bezvěrec, ale tohle přízvisko vlastně používali křesťané, kteří považovali svou víru za tu jedinou, správnou. Přitom si myslím, že právě pohani byli mnohem blíž Bohu, kterých měli několik, ale žili v sepětí s přírodou. Češi nebyli rozpínavý národ, nikam se netlačili, nikoho neutiskovali, chtěli si žít po svém, mít své bůžky a být v pohodě. To mě zaujalo.

O Sámovi se toho ví docela málo, a Josef Bernard Prokop si ho tedy jako osobnost musel vyfabulovat. Jak jste ho vnímal vy jako interpret?
Mně se na knize líbilo, že ho autor pojal jako úplně normálního člověka, který má své pochybnosti, slabosti, chyby, mýlí se… Protože v dějepise se tyhle postavy glorifikují, zdá se nám, že muselo jít pomalu o nadlidi. Ale Sámo je tady úplně obyčejný chlap se svými starostmi, bolestmi, nejistotami a radostmi – i svou malost dokáže přiznat. Přijede obchodníček a za pár let je z něj král. Právě proto, že si dokáže leccos přiznat a přiměje tak ostatní, aby si ho vážili.

Je pro vás historický text při interpretaci v něčem jiný?
Je to těžší, protože vyprávění plné popisů se vždy hůře zprostředkovává tak, aby to nepřestalo být živé. Historický text není tolik literární a je třeba si zase dávat pozor, abych to nevyprávěl jako pohádku.

Jak se na natáčení připravujete?
Chcete vidět můj text, jo? (směje se a ukazuje text s mnoha poznámkami) To se těžko popisuje… Základem je si tu knihu přečíst a pak si to vždycky po čtyřiceti až padesáti stránkách velice důkladně nachystat. Příprava mi zabere minimálně dvakrát tolik času než samotné nahrávání. Protože pak už do toho dostanete a jedete. Dlouhá souvětí si musíte rozčlenit a udělat si – já tomu říkám – turistické značky, abyste se v tom orientovali. Vím ale, že někteří herci si do textu nedělají ani čárku. Já sám mám třeba hrozně rád Jiřího Somra, se kterým jsem hodně spolupracoval v rozhlase. Tehdy jsem vedle mistra stál a podíval se mu do textu a ten v něm měl v podstatě mezi řádky napsaný druhý text. Měl tam tolik poznámeček, šipčiček, jako kdyby tam měl překlad do jiného jazyka. Každý má zkrátka odlišný způsob přípravy.

Zaujalo vás v textu ještě něco, co byste rád zdůraznil?
No, že Češi mohli mít taky třeba jedenáct manželek jako muslimové. To mi úplně spadla čelist. To jsem fakt nevěděl.

Líbilo by se vám v Sámově době žít?
Když jsem si připravoval text, chvílemi mi to trošičku připadalo, jako by se Sámo dostal mezi indiány. Že Češi žili jakoby v méně rozvinuté společnosti, ale rozhodovali se selským rozumem, měli smysl pro spravedlnost. Připomnělo mi to Vinnetoua, protože jsou tam hrdinové a národ, který se nenechá porobit. Byli hrdí na to, že jsou Češi, což nám dneska chybí. Ovšem na druhou stranu neexistovaly soudy, všechno se dělo na místě, rovnou poprava, řezali se tam a podřezávali. A jak nebyli jednotní, tak k nim každou chvíli vtrhli Avaři a unášeli je do otroctví. Ten život musel být strašný. Takový Divoký západ. Černé lesy plné medvědů, vlků, divé zvěře; z jedné strany Avaři či Frankové, většina lidí žila v opravdu nuzných podmínkách. To si dneska ani neumíme představit – českou zemi coby divočinu. Takže v té době bych rozhodně žít nechtěl.

Co byste vzkázal posluchačům, až si audioknihu pustí?
Přál bych jim, aby byli stejně napjatí a stejně se bavili jako já při čtení.