Rozhovor s hercom Igorom Barešom o natáčaní audioknih z Oddelenia Q. Jeho meno je synonymom dobrého herectva, kvalitného dabingu, neprehliadnuteľnej súčasti rozhlasových dramatizácií a tiež kvalitného čítania audokníh. Oddelenie Q „je jeho”.

Šárka Nováková z vydavateľstva OneHotBook sa s hercom porozprávala pri príležitosti vydania audioknihy Vzkaz v láhvi, ďalšieho prípadu z pera Jussiho Adlera-Olsena. Rozhovor prinášame v pôvodnej podobe a v dvoch častiach. V tej prvej Igor Bareš rozpráva o nahrávaní audioknihy Vzkaz v láhvi a v tej druhej si zaspomínaná na nahrávanie audiokníh vo všeobecnosti. Druhú časť rozhovoru prinesieme už v stredu.

S jakou postavou z oddělení Q byste se chtěl potkat?
Bezesporu s hlavním hrdinou Carlem Mørckem, protože to je prototyp v osobním životě dost tvrdě zkoušeného muže a samozřejmě také velkého profesionála, což Jussi Adler-Olsen v každé své detektivce jenom potvrzuje. Carl je typ připomínající třeba Schimanského z Místa činu ̶ člověka poměrně hodně poznamenaného životem, který však své drsné zkušenosti zúročuje ve své práci.

A o čem byste si povídali?
Zeptal bych se ho, jak relaxuje. Sice je to v románech částečně naznačeno, ale jeho život je tak exponovaný, že by mě velice zajímalo, jak dokáže vytěsnit práci a začít myslet na osobní život. Já sám to totiž moc neumím. I ve svých volných chvílích neustále přemýšlím o svých rolích, co mě čeká, co jsem mohl zahrát lépe. A neumím moc uvažovat o jiných věcech. A v případě kriminalistů, kteří jsou sice frajeři, ale setkávají se s hrůznými věcmi, je podle mě ta relaxace obzvlášť nutná.

A kdybyste měl tu možnost, na co byste se zeptal autora oddělení Jussiho Adlera-Olsena?
Asi bych se ho zeptal, co všechno v životě prožil, nebo jaký je jeho osobní vnitřní svět. Protože jeho příběhy jsou místy dost drastické.

Jak se vám severské detektivky líbí coby čtenáři a coby interpretovi?
Mně se severská kriminální dramatika líbí v tom, že má poměrně košaté a složité příběhy. A v případě Jussiho Adlera-Olsena jsou mezi sebou jednotlivé díly, ač fungují i jako uzavřené epizody, vzájemně provázány ‒ jednak životem hlavního hrdiny a jednak tím vším, co se kolem něho děje. Adler-Olsen, ale třeba i Jo Nesbø píšou detektivky, které mi připadají jako dosud nepoznaný fenomén. Zamlada jsem četl třeba Sherlocka Holmese nebo různé české krimi romány, ale jejich zápletky nikdy nebyly tak dějově komplikované. Severští autoři zkrátka zaručují v žánru literární kvalitu.

A jak se vám interpretačně pracuje se dvěma odlišnými vyprávěcími liniemi, které se v knihách Jussi Adlera-Olsena vždy objevují?
Když jsem četl první díl Žena v kleci, brzy jsem si intuitivně uvědomil, jak různým tempem, nebo tónem a intenzitou prožitku ty dvě dějové linie odlišovat. Něco se dá přečíst víc informativně, ale něco je třeba uchopit za ty postavy a snažit se to s nimi prožít. A to je pak patrné na hereckém projevu. Když interpret vyprávění zpřítomňuje a když má na děj prostřednictvím postavy nějaký názor, samozřejmě také lépe udrží pozornost posluchače. Ale to všechno s sebou nese samotný text. Považuji se za citlivého člověka, a pokud ve mně to, co čtu, vyvolává nějakou emoci a pokud jsem přesvědčený o tom, že je to ta správná emoce, tak nejsem skrblík a snažím se ji posluchačům předat.

Musel jste si před čtením Vzkazu v láhvi nějak připomínat své čtení předchozích dílů?
Nemusel. Při přečtení první nebo druhé stránky se mi okamžitě vybavily tytéž pocity, které mi pomáhají při čtení, jako předtím. Minule jsem zkrátka zvolil nějakou formu a táž forma se mi vybavila i teď, což jen dokazuje, že jsem tenkrát „sáhnul“ správně.

Jak se na čtení ve studiu připravujete
Musím přiznat, že si to při přípravě čtu vlastně jenom kousek dopředu. Ono je to možná lepší, protože když to člověk čte poprvé, nově ̶ tak je do toho emočně víc zainteresovaný, než kdybych si tam udělal značky a potom už četl čistě technicky. Dokonce, i pokud má člověk zažitou určitou techniku, je to první čtení stejně nejlepší.