Dve novely Family Frost a Čarodějka z Křemelky najznámejšieho českého spisovateľa Michala Viewegha ironicky skúmajú vzťahy medzi zástupcami opačných pohlaví. Obe vychádzajú ako audiokniha pod názvom Muž a žena, ktorú pre vydavateľstvo OneHotBook načítali Martin Finger a Martina Krátká. S oboma sa (nielen) o vzniku audioknihy vo vydavateľstve porozprávala Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii…

Čtete knihy Michala Viewegha?
Martina Krátká: Pro mě to bylo krásné setkání, protože před deseti lety jsem točila film Nestyda, který vznikl na motivy z knihy Povídky o manželství a sexu, takže v tu dobu jsem přečetla hodně autorových knih a během natáčení jsme se s Michalem Vieweghem i potkali – a teď díky audioknize znovu. Od té doby jsem ale až do Čarodějky z Křemelky nic dalšího nečetla. Je toho tolik, co bych chtěla přečíst.

Jak byste „svou“ postavu popsali?
Martin Finger: Vincent je chlapík, který se ocitne v soukolí okolností, které by v běžném životě člověka porazily, protože by takříkajíc sklátily i slona, ale on to musí dát. Dozvíme se, co má všechno za sebou, pak přijde jedna vydařená sobota a vidíme, co všechno se může stát, a že dramatičnost života, která se odehrála před mnoha lety, si nezadá s tou, která se odehraje za dva dny.
Martina Krátká: Kvůli natáčení audioknihy jsem tu novelu četla dvakrát a velmi pozorně a o postavě Dominiky jsem velmi přemýšlela – říkala jsem si, že hudebně bych k ní přiřadila žánr funky. Částečně jsem její schopnost vnímala jako skrytou výpověď o silné ženské intuici, protože ženy dost často velmi rychle odhadnou, co si muž myslí… Taková metafora dovedená ad absurdum. Připadá mi, že to není jenom legrace, že pod lehkostí příběhu čarodějky z Křemelky, která umí číst myšlenky, se schovává spousta bolestných zjištění, že lidé něco jiného říkají a něco jiného si myslí, jak často se lže, jak je hrozně těžké, ale zásadní ve vztazích komunikovat a mít otevřenou mysl i duši – pokud to tak není, právě ta lež pak páry překvapuje a rozžehnává.

Rezonovalo s vámi něco ze životního příběhu „vaší“ postavy?
Martin Finger: Složitost vztahů a to, jak je náročné vycházet s dospívajícími dcerami, ale zároveň i ta láska k nim a radosti otcovství. Taky všechno to, co můžete prošvihnout a pak se to snažíte napravit a jak se s nimi snažíte pořád komunikovat, ale přitom zjišťujete, že u malých holčiček to jde, ale potom když jsou větší, vzdalují se vám a máte pocit, že jste byl taky mladý a že jim musíte rozumět, ale ono to tak není. Sice jsme všichni byli děti, ale kulisy kolem nás se proměňují, takže pochopit a prohlédnout svět svých dětí zase až tak jednoduché není.
Martina Krátká: Krásné a současně chytré ženy to mají těžké, to je evidentní, a často také řeší, jestli úspěchu dosáhly skutečně díky svým schopnostem nebo díky tomu, že mají krásné nohy a velká prsa. To je podle mě standardní problém a je jedno, o jakou pochybnost jde. Vždycky řešíme, že něco máme a něco nám zase schází. Dominika je kráska, která by tak strašně ráda žila úplně normálně, ale nejde to, a tak vzniká problém. Michal Viewegh si na jejím případu dělá legraci z jisté mužské povrchnosti, takže je samozřejmě výhodnější, když je coby žena krásná na první dobrou. Po obyčejné ženě, průměrně krásné nebo možná i nehezké, se neotočí tolik chlapů s povrchním přáním, takže tato linka je pro autora výhodná, ale současně je to mučicí nástroj pro vypravěčku. I když se vlastně učí lépe znát svoje okolí, protože vidí lidem do hlavy, a tím se rychleji orientuje, jak svět funguje. A dochází k úplně základním věcem, což je v tom příběhu cenné – dochází k tomu, že je potřeba, aby si lidé nelhali, aby spolu komunikovali, aby se bezpodmínečně milovali, aby si byli věrní – vlastně k úplně „obyčejným“ záležitostem.

Jak jste audioknihu vnímali nejen jako čtenáři, ale i jako herci?
Martin Finger: Natáčení pro mě bylo náročné, protože tahle audiokniha vyžaduje ohromnou energii, kdy není čas na odpočinek. Když ten text čtu, je to pro mě gejzír a sopka. Aby to fungovalo, aby všechno vycházelo, jak má, člověk si opravdu neodpočine. Vláčnější, popisnější knihu si víc užiju, ale tady člověk docela jel.
Martina Krátká: Herci obecně jsou citlivější až přecitlivělí. Před činoherním oborem jsem vystudovala nonverbální, takže jsem přecitlivělá na pohyb, proto je pro mě jednodušší číst body language a někdy mám pocit, že ho dokážu vnímat intenzivněji než normální člověk, že už pozice těla promlouvají o tom, jak se člověk cítí. V tom vidím jistou spřízněnost s hrdinkou, která na druhém hned vidí, co mu běží hlavou.

Jak jste herecky či interpretačně pracovali s odlehčeností a ironií?
Martin Finger: Pro mě je to v té energii, kterou člověk nasadí. Jakékoliv téma, které tam postavy řeší, musíte nahlédnout tak, že o nic nejde, že každý máme svoje starosti… A cílem je, aby se lidi bavili. S hlavním hrdinou si každý prožije to, že v životě nejde všechno úplně dobře, a dokonce to může jít i extrémně špatně jako v téhle novelce. Jde o to, aby lidi věděli, že v tom nejsou sami a můžou si odfrknout a podívat se na svůj život třeba z komičtější stránky.
Martina Krátká: To funguje přirozeně, jako když má člověk šestý smysl a počítá s ním, mluví o něm, že to tak je, že se to prostě děje, že to vidí, že mu to vadí a neví, jak s tím naložit, a že by se s ním rád naučil žít.

Říkali jste si s režisérem a režisérkou, jak ironii do výrazu dát?
Martin Finger: V režiséra Michala Bureše můžu mít důvěru v tom smyslu, že mi na začátku řekl, že se nemusím starat o to, jak text čtu, že to je jeho práce a že kdyby nebyl s něčím spokojený, zastaví mě a poví mi to. A pak už jen říká: „Pojď a jedém!“ a už tím mě vlastně dobíjí. Zkrátka mi poradil, ať jsem energický, ať nepolevuju, ať mají postavy šťávu. Což ode mě vyžaduje velké nasazení, ale audioknize to prospěje. Kdybych třeba jenom načítal audioknihu a nemusel jsem do studia rychle přijet a rychle z něj zase odjet, bylo by to lepší. Ale jako všichni herci v našich končinách mám ještě spoustu další práce kolem, a navíc je velice rozdílná – tady stojíte před mikrofonem, tam jdete před kameru, pak zas jdete na divadlo. Strašně se to střídá, takže četba ode mě vyžaduje o to víc koncentrace. Když vyjdu ze studia, točí se mi hlava a musím se vždycky přeonačit na jinou práci a samozřejmě na život, který kolem nás plyne a s prací nesouvisí.
Martina Krátká: Humor se podle mě nesmí vyrábět. Humor je hrozně blízko krutosti někde v nás, takže když se ten příběh poctivě prožije, tak teprve potom může být vtipný. Humor v tom textu je, a není ho potřeba vytvářet. V té pokoře a pravdivosti a touze přijít věcem na kloub, v té hrůze, že hlavní postava vidí lidem do hlav, se humor vytváří sám. Myslím, že velmi jemný, ale někdy černý a krutý.

Měli jste pocit, že některé situace znáte „ze života“?
Martin Finger: V herectví obecně platí, že se zvyšujícím se věkem máte nasbírané určité zkušenosti, což je výhoda na rozdíl od jiných profesí, u nichž už to povolání třeba nemůžete dělat, když zestárnete. U téhle novely se ukázalo, že díky tomu, že jsem otec, dokážu lépe postihnout vztah, jak na sebe členové rodiny různě štěkají, jak komu co vadí, že o tom zkrátka už leccos vím. Naprosto chápu i to, jak se postava v závěru zachová. Chudák to ještě dlouho držel. Když jsem to četl poprvé, doufal jsem, že to nevzdá, že to v poslední chvíli neskrečuje, a bylo hezké, že se do toho pustil a toho krakena vypustil. A velmi dobře si pamatuju i auta Family Frost. Jakmile se tam ta zmínka objevila, vybavila se mi ta dotěrná melodie. Vždycky jsem si říkal, že jenom kvůli tomu, že tady někdo dělá týdydýdydý, si přece nepůjdu něco koupit. Teď zase jezdí „čerstvé mléko“, ale je to naprosto v pořádku, protože spoustě lidí se líbí ten komfort, že nemusejí nikam chodit.
Martina Krátká: Strašně mě pobavila ta scéna, kdy Dominice maminka domlouvá rande s různými bohatými a úspěšnými muži. Není to dlouho, co jsem i já absolvovala podobná setkání, protože moje kamarádky byly nešťastné z toho, že jsem sama, a abych nezůstala na ocet, vždycky mi domluvily nějaké rande naslepo, které probíhalo podobným způsobem. Taky jsem měla trošku dojem, že čtu myšlenky a že to nemá smysl a že ten pán, co sedí naproti, je ke mně špatně. Takže jsem se pobavila tím postupem, jak taková schůzka probíhá – pan Viewegh je dobrý pozorovatel, protože vždycky když je domluvené rande naslepo, probíhá stejně, a ještě u ženy, která je lehce dominantnější, jako jsem já. To mě pobavilo. A vlastně mě velmi pobavila postava matky. Jak mámy v hrůze, že mají dceru, která má věk na vdávání, jsou schopné vymyslet kdeco, jenom aby byla dcera z domu a byla provdaná. Jsou to pěkné postavy…

Jak se na natáčení audioknih připravujete?
Martin Finger: Knížku si přečtu nejdřív celou a potom si vždycky před frekvencí znovu čtu objem stránek, které máme druhý den načíst ve studiu, abych věděl, co mě čeká. Je totiž něco jiného, když to v textu vidíte napsané, než když máte potom rovnou rozlišovat postavy, z nichž každá jinak mluví. Nemám na mysli, že se pitvoříte hlasem, ale každá postava jinak myslí, a tím pádem tu větu jinak řekne. To musím vědět dopředu, takže si do textu píšu, kdo zrovna teď mluví, a jedním slovem si k tomu napíšu, co mě tak u toho napadá, třeba „štve mě“ nebo „doják“. Nedávno jsem si k jedné postavě poznamenal jméno svého bývalého spolužáka ze základky, abych si hned vzpomněl na ten esprit, který mě u toho napadl, jak by mohl ten člověk znít. A potom si samozřejmě píšu poznámky kvůli skladbě vět. Dělám si úplně normální značky, abych větu při čtení špatně nerozdělil, dělám si různé čárečky a obloučky… A pak to samozřejmě při čtení všechno nepoberu a udělám chybu a pak si ještě postesknu: „Vždyť to tady mám napsaný!“ Ale člověk očima nepostihne úplně všechno. Když má mít vyprávění energii – a to není jen o rychlosti –, když má mít drive, tak nevím, čí jsem. Jako když nahoře na kopci nasednete na sáňky nebo si nasadíte lyže, a teď se pustíte šusem dolů a doufáte, že nespadnete. Víte, že to tam chcete dát na první dobrou, takže vám nezbývá než trochu riskovat, že se do toho pustíte, a pak vás třeba zradí mluvidla nebo vynecháte předložku… To k tomu patří, to je technická věc, ale bez toho by to nešlo, protože to musí mít energii.
Martina Krátká: Před natáčením si vždycky připravuju podklady – mám svoje speciální značky, které by asi nikdo jiný nepochopil, ale do textu si dělám různé tečky a otazníčky a čárky, abych se vyznala ve větách, odkud a kam směřují.

Jak byste popsal rozdíl mezi herectvím za mikrofonem a divadelním nebo filmovém?
Martin Finger: U audia je to hodně otázka objemu. Na jednoho člověka je toho opravdu strašně moc, musíte toho hodně obsáhnout… V divadle zkoušíte dva měsíce, u filmu točíte scény po krátkých úsecích, mazlíte se s tím, a tady máte obrovský objem a to, co by se rozepsalo do celého filmu a věnovali byste se tomu zvlášť, musíte tady zvládnout naráz a přitom nepolevit.

Chtěla byste vědět, co si lidé myslí?
Martina Krátká: Ne, rozhodně ne, to je schizofrenie. Mně stačí ta herecká přecitlivělost, kterou jsem obdařená, ta mi dá občas opravdu za uši. Kdybych viděla lidem do hlav, to bych se zbláznila, to už bych byla hospitalizovaná někde na psychiatrii a chtěla bych být v uzavřené místnosti a stačil by mi doktor, který by mi nosil léky. O tohle bych rozhodně nestála.

Vydržela byste s partnerem, který by vám viděl do hlavy a uměl vám číst myšlenky?
Martina Krátká: Těžko říct. Mám dojem, že i tohle je v textu metafora, jestli mě ten druhý cítí. Lidé, kteří se milují a dobře se znají, dokážou i z pohledu nebo z nějaké reakce vytušit, že se něco děje, a ženy obzvlášť. Ale pocit, že mám čas si věci promyslet a mám čas o nich sama přemítat a dojít sama k nějakému závěru, pocit intimity a vlastního rozhodnutí, je asi nesmírně důležitý, takže bych nechtěla, aby partner věděl, co mám v hlavě.