Poviedková skladačka Praha Noir je výnimočná tým, že každú temnú poviedku napísal iný autor a číta ju iný herec. Dohromady je ich štrnásť. Vo vydavateľstve OneHotBook položila Šárka Nováková niektorým z nich pár otázok ohľadom vzniku audioknihy. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii. 

Čím vás zaujala „vaše“ povídka ze souboru PRAHA NOIR?
Martina Hudečková: Povídka Olda č. 3 mě zaujala především stylem vyprávění – líbilo se mi hodně konkrétní až břitké vyjadřování hrdinky, z něhož vykukoval černý humor – to já mám ráda. Až mě napadlo, že vzhledem k sarkastickému tónu by se taková povídka mohla odehrávat klidně i v jiné evropské metropoli, třeba v Paříži nebo v Londýně. Ale tam by zas asi protagonisté svého Oldu neměli šanci vypátrat tak, jako v naší Praze…

Hana Maciuchová: Povídka Život a dílo baronky Mautnicové je velmi napínavá, život statečné šlechtičny a příbuzenstva je skutečný noir a rodinný dům překrásná koule u nohy.

Alexej Pyško: V povídce Mrtvá holka z čerťáku mě bavilo téma, zápletka i tón – všechno mi to bylo milé. Mám tuhle poetiku rád.

Viktor Dvořák: Povídka Amatéři mě dostala nečekaným zvratem. Samozřejmě jsem byl překvapený proto, že to tak Štěpán Kopřiva chtěl a hezky si mě vedl přesně tam, kde mě chtěl mít. Bál jsem se, jak dopadne šťastný a zamilovaný hrdina, že ho ta láska bude bolet. A ona bolela. Líbil se mi rytmus vyprávění a taky popis hrdinova prostředí, který na malé ploše, v pár odstavcích podává výstižný mini exkurz do atmosféry i historie Hostivaře. Fascinovaly mě uvedené metody velkopěstování marihuany, i když je to skoro neuvěřitelné, autor mě přesvědčil, že to tak funguje.

Jan Vlasák: Povídka Všechny starý převleky mi přišla docela napínavá s děsivým koncem. Někdo by mohl skoro říct, že je poněkud depresivní ‒ no, zkrátka noir.

Martin Myšička:  Zaujalo mne mísení fikce a reality. Díky povídce Opukový kruh jsem se dozvěděl, že základy rotundy byly skutečně v budově MatFyzu nalezeny a také, že legenda o zázraku, o které Ondřej Neff píše, vychází ze skutečných historických pramenů.

Máte nějaký vztah k místu, na kterém se povídka v Praze odehrává?
Martina Hudečková: Už sedm let jsem takový Žižkovák-Vinohraďák, žiji přímo na pomezí obou částí, takže třeba Olšanské hřbitovy máme takříkajíc na dostřel. Jako malou mě moje babička vodila na vycházky na jihočeský hřbitůvek v Popelíně, takže spíš než se strachem a smrtí mám to místo spojené s tichem, klidem a spoustou květin. V jistém černohumorném duchu té povídky by se tedy dalo říci, že jsem těm nebožtíkům takové pěkné prostředí skoro až záviděla. Hezké vzpomínky mám i přímo na Olšanské hřbitovy, nedaleko kterých bydlela moje kamarádka, která měla ke hřbitovům podobně pozitivní vztah jako já a když propadla smutku, chodily jsme tam probírat její trable, takže je mám důkladně prochozené. Zdá se mi, že právě na hřbitově jako bychom odkládali své společenské masky. Že hřbitov je místo bez křeče.

Viktor Dvořák: V hostivařských ateliérech se natáčejí různé televizní produkce a vznikal tam i seriál Drazí sousedé, který jsem vloni točil. Pamatuju si cestu ze Skalky do ateliéru a mohu potvrdit, že alespoň tahle část Hostivaře ve mně vzbuzovala úplně stejné pocity jako v Amatérech. Ty zarostlé neudržované plochy, bývalé dílny a různé objekty působí trochu smutným dojmem. O to víc mě těší, že se opravila, nebo spíš nově postavila železniční zastávka Praha-Hostivař! Kousek od ní jsem málem bydlel.

Alexej Pyško: K prostředí „světských“ na Matějské pouti mám vztah dosti blízký. Na vysoké škole jsem si u těchto lidí, přímo na tomto místě, přivydělával prodejem vstupenek. Takže to na mě po delší době opět dýchlo. Je to totiž napsáno velmi přesvědčivě…

Jan Vlasák: Na Grébovku, kde se příběh odehrává, mám osobní vzpomínku. Tehdy jsem byl uondaný, neřkuli otrávený, ale dnes už to může znít vtipně. Před pár roky jsem tam absolvoval dlouhé pochodování po parku s fotografkou, která mi chtěla udělat portrét. Trvalo asi dvě hodiny, než se podařilo najít ten správný prostor a nakonec jsme skončili v horní části parku v umělé jeskyni, kde se jí zdálo, že průhledy skrze kameny vše zajímavě zdeformují. Další hodinu jsem se snažil vyhovět jí a všelijak se kroutil a prohýbal, abych se vešel do těch mrňavých průlezů.

Martin Myšička: Budova, ve které byl učiněn nález, patří škole, kterou jsem kdysi absolvoval. V té době ovšem nikdo o žádné rotundě nic nevěděl. Shodou okolností jsem ve dnech, kdy jsem povídku načítal, byl na společenské akci, která se v této budově na Malostranském náměstí odehrávala a jejíž součástí byla možnost se k základům rotundy podívat. Toho jsem samozřejmě využil.  Bylo to velice zajímavé a ti co mě provázeli, byli na objev patřičně hrdí. Musím však přiznat, že z povídky jsem měl dojem, že tyto prostory musí být mnohem větší, než jaké jsou ve skutečnosti.

Znáte další tvorbu autora povídky?
Hana Maciuchová: Samozřejmě, že od Kateřiny Tučkové znám a mám ráda vzrušující Žítkovské bohyně.

Alexej Pyško: Přiznám se, že to bylo mé první setkání s Jiřím Walkerem Procházkou. A jsem tomu moc rád, protože mě oslovilo natolik, že to určitě napravím.