Enzo Macleod na tretí prípad nemá ani pomyslenie. Práve mu diagnostikovali rakovinu a v jeho blízkosti sa objavil niekto, kto má v pláne zničiť jeho povesť i vzťahy. Môžu Enzove osobné strasti nejako súvisieť so šestnásť rokov starou brutálnou vraždou mladého prostitúta v parížskom byte?

Černé světlo je tretím prípadom zo série Akta Enzo, úspešného spisovateľa Petra Maya. Pre vydavateľstvo OneHotBook, ktoré audio sériu vydáva, knihu excelentne načítal David Matásek. S hercom sa vo vydavateľstve porozprávala Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii…

Už načítáte třetí případ Enza Macleoda, v čem je jeho postava jiná, jak se vyvíjela?
Myslím, že v tomhle díle ubylo mysticismu, který byl v těch předchozích příbězích – teď je z toho ryzí detektivka. Navíc se odehrává v zajímavém prostředí francouzského Toulouse, což by posluchače mohlo zaujmout, protože se docela podrobně dozvídáme nejen okolnosti, ale i místopis je zajímavý. Řekl bych, že by to mohlo někoho inspirovat, aby se vydal po stopách tohoto románu – to mi připadá jako výzva. Co se týče Enza, ten je pořád podobný, jak ho už známe. Na začátku se sice dozví dost šokující zprávu, což ho samozřejmě poznamená, ale pak zjistíme, že je to všechno ještě trochu jinak…

Prozradil jste, že na detektivkách si užíváte zejména „záporáky“. Jak vás baví záporná postava z Černého světla?
Má několik identit, v nichž se pohybuje, což je samozřejmě zábavné. Nechci ovšem zbytečně moc prozrazovat, to by nebylo fér. Ale je to pozoruhodný člověk. Jak po sobě zametá stopy, tak se vydává takovou ne úplně snadnou životní cestou… A je to zkrátka krvežíznivá bestie.

Oblíbil jste si ještě nějakou jinou postavu?
Je tam jedna ženská figura, která je hodně tajemná a zajímavá. Je to postava Anny, která se dostane do Enzova života úplnou náhodou a projdou spolu takovým krátkým románkem. Tajemná je proto, že o ní mnoho nevíme a všechno, co se o ní dozvíme, je v další kapitole zpochybněno, až nakonec vyjde najevo, že má velice důležitou úlohu, ale to zase nemůžu prozradit. Má veliký úkol, jestli ho ale splní, to je otázka, jejíž odpověď zjistí až posluchač.

Poslouchal jste sám sebe v těch předchozích dílech?
Jednou jsem zkoušel, jestli to vůbec funguje, jestli je to poslouchatelné. Poslouchal jsem Kritika Petera Maye, ale samozřejmě jsem si nedal celých deset hodin v kuse. Každopádně se „na ucho“ překvapivě snesu asi aspoň o trochu lépe než v obraze. Když člověk pozapomene, o čem to celé bylo, tak ho spíš unese ten děj, než aby poslouchal sám sebe. Což je podle mě základ interpretace – moc se neprosazovat a pomáhat posluchači se orientovat, než mu vnucovat vlastní interpretaci nebo představu. Je dobré, že vyprávění podněcuje fantazii posluchače, to je důležité – podněcovat, ne vnucovat.

Posloucháte i jiné audioknihy?
Na rádiu jsem vyrostl, protože naši nechtěli, abychom měli televizi. Já mluvené slovo miluju, mám ho rád. Někdy se mi stane, že poslouchám rádio a zůstanu sedět v autě o čtvrthodinky déle, abych si ten pořad doposlechl. I když poslouchám spíš rozhlas, na audioknihy zatím nemám tolik času. Strašně se ale těším, až si poslechnu Sběratele, kterého mám nachystaného doma – mimo jiné i proto, že jsem před časem hrál v jevištním ztvárnění toho románu.

Co rád čtete?
Momentálně čtu knihy, které se týkají toho, co zkoušíme v divadle. Jde o politologické věci, protože s režisérem Jirkou Adámkem děláme politické divadlo – je to zpráva o stavu současného světa, o tom, co se děje především v Evropě, s přihlédnutím ke globálnímu světu, protože to všechno na nás dopadá – Trump, Čína, globální oteplování a tak dále. A celý problém migrace, kterou populisté zneužívají, a my se tomu snažíme přijít na kloub. No není to nic veselého, ale je to přirozený jev, se kterým se Evropa musí vypořádat. Možná že Evropa přestane být středem světa – tak jak se maluje na mapách světa – a možná že za pár let budou ve školách viset mapy, kde bude uprostřed třeba Čína nebo Indie nebo jiné globální mocnosti, které převezmou kormidlo.

Jací jsou vaši oblíbení autoři?
Mám rád ironii, takže mám rád knížky Kurta Vonneguta, ke kterým se rád vracím. V poslední době mě zaujal Kosmonaut z Čech Jaroslava Kalfaře – to je krásná knížka, to si rád poslechnu i jako audioknihu. To je tak vrstevnatá kniha, že interpretovi skýtá hodně možností.

Máte sám nějakou knížku, kterou byste rád načetl?
Mně se strašně líbí literatura faktu, která se čte jako dobrodružný román, bez dechu. Mám na mysli knížku Richarda Glazara Treblinka, slovo jako z dětské říkanky. To je příběh vězně z Treblinky, který pracoval v Sonderkommandu na třídění oblečení a kterému se podařilo během povstání utéct a konec války prožil přímo pod svícnem, kde je největší tma, přímo v Berlíně. U takhle zajímavé knihy je důležité, aby se ke čtenářům či posluchačům dostala.