Doktor Proktor a velká loupež zlata je už štvrtý príbeh pološialeného profesora Doktora Proktora, ktorého detským čitateľom prináša najúspešnejší nórsky spisovateľ Jo Nesbø. Pre vydavateľstvo OneHotBook knihu opäť excelentne načítal David Novotný. Vo vydavateľstve s ním redaktorka Šárka Nováková pripravila rozhovor, ktorý prinášame v pôvodnej verzii…

Jak jste si po třech předchozích dílech pohrál s hlasy dalších nových bláznivých postav?
Musím říct, že už byl problém, abychom se v hlasových projevech jednotlivých postaviček nevykrádali z předešlých dílů. Třeba mámu Křoupavou jsem opravoval, protože když jsem ji začal mluvit, zněla podobně jako Rašple v druhém díle. Takže jsme to změnili. Bratři Křoupaví hovoří všichni tři skoro stejně – nejsou totiž příliš diferencovaní ani v textu ani na ilustracích, jsou to takoví podobní týpci – liší se jen tetováním na čele. Ale dlouho jsme s režisérkou Jitkou Škápíkovou řešili, jak bude mluvit záporák Maximus Rublov, to pro mě bylo zajímavé. Je to v Anglii žijící Rus, tak jsme mu dali trošku ruský přízvuk, ale snažili jsme se, aby to znělo zase jinak, než u Borise převaděče ze třetího dílu. Rublov je takový mrňous, tak jsem mu i s tím ruským dozvukem posadil hlas o něco výš. A pak se tam radostně objevovaly postavy ze třetího dílu, jako Petr na rogalu, který vždycky oživí situaci.

A když už jsme u Petra, jak hovoří jeho milá – Petronela?
Petronela mluví prostě hezky jako holka. Jde hlavně o to, že Petr je z ní nadšením úplně bez sebe, takže dívčina mluví tak, aby ho rozněžnila. Zní prostě jako taková dospělejší Líza.

A co nejslavnější a nejdražší fotbalista na světě?
Vložil jsem mu do hlasu takovou frajerskou fotbalovou namachrovanost. Jméno Ibranaldovez je vlastně odkazem na několik fotbalistů dohromady. Ovšem začíná na „Ibra“, takže je to pro mě Ibrahimović, kterého teď mám moc rád, protože kope za můj oblíbený Manchester United. Takže se mi ho samozřejmě původně moc nechtělo hrát jako moc velkého hnusáka. Ale byl to soupeř Bulíka, takže to hnusák být musel.

Jak jste si svůj oblíbený fotbal užil v audioknize?
To víte, že jsem si to užíval. Díky tomu, že fotbalu celkem rozumím, jsme se do toho mohli pěkně „pofotbalovsku“ položit. Jsou tam třeba ještě dva další velmi zajímavé hlasy, které jsem si mírně podbarvil. Jeden je pan redaktor z programu Norský sedmilhář – toho jsem se snažil udělat jako jednoho nejmenovaného redaktora pořadu Na vlastní oči. A vytvořil jsem také jakousi poctu pro radost: fajnšmekři možná poznají připomínku jednoho nedávno zesnulého slovenského komentátora, který měl velmi typickou dikci. To byly takové bonbónky.

Kromě fotbalu je tam i spousta dalších dynamických pasáží…
S dynamikou pracuji poměrně intuitivně podle toho, jak mi to při četbě připadá. Ale je fakt, že fotbalové pasáže jsem si hodlal užít. Jsou tam ale i další takové momenty – když Bulík utíká z Big Benu. Člověku se to ‘zdynamičtí’ vlastně automaticky. V hlavě se jako by se spustila akční hudba a jde to dopředu. Vybavovaly se mi i momenty z mafiánských a westernových filmů, před očima jsem měl i Belmonda v Bezva fintě a různé vykradačské filmy, nebo Seana Conneryho, scénu mezi laserovými paprsky v Pasti. Člověk má spoustu prostoru, aby mu fantazie odfrčela do asociativních obrazů, což byl zřejmě i autorův záměr.

Který z těch hlasů byl tentokrát nejnáročnější?
Lupičská máma byla těžká. Jak jsem zmiňoval na začátku, už i Rašple ve druhém díle byla náročná, její projev škrabkal v krku. Máma byla v něčem podobná, už autor ji tak napsal, takže byla rovněž celkem obtížná. Nebyl to pro mě ale takový ‘masakr’ jako škytavě kuňkající postava v minulém díle, to bylo těžší i technicky. Nicméně číst tuhle sérii je strašně občerstvující, je to zábava. Baví mě si vymýšlet různé projevy a svéráznosti, dělat blbosti.

Který díl ze všech čtyř se Vám líbil nejvíc?
Pro mě je asi největším oblíbencem dvojka – už jsem měl za sebou první díl, takže jsem víc věděl, jak na to a měl jsem čas o tom přemýšlet. Navíc se mi od Nesbøho zamlouvá ten nápad s cestováním časem. Podle ohlasů bych řekl, že posluchačům se možná nejvíc líbí třetí díl, kde jsou hlasy asi nejvíc jednoznačné a pestré a vlastně i herecky těžké, což je pro ně zajímavé. Ale jako pasáž je mým očekávatelným favoritem fotbalové utkání ve čtvrtém dílu. To byla taková ‘malá domů’.

Nesbø svými texty na jednu stranu rozveseluje děti, ale na druhou zároveň ironicky pomrkává na dospělé. Vnímáte nějak, když čtete, jak to bude fungovat, když budou poslouchat všichni naráz?
Všechny čtyři ty audioknihy i knížky jsou takhle obojetné, aby se u nich potěšili všichni a i v té četbě to vždycky fungovalo. Asi bych se neodvážil to rozpočítávat na procenta, jestli je 70% pro děti a 30% pro dospělé… To se vlastně zjistí až podle toho, co o tom budou psát lidi, kteří to slyšeli, nebo co si o tom budou posluchači šuškat mezi sebou.

Všechny čtyři audioknihy v sobě nesou i přes svou bláznivost velké poselství o síle přátelství, ale ukazují i to, jak v přátelském kroužku pracují vztahy…
To pro mě byla velmi pozitivní situace, když si Líza dokáže přiznat, že žárlí na Bulíka, kterému jsou vždycky dopřány ty nejhrdinštější situace a nejextrovertnější postoje. Na malou holku je to velmi dospělácký postřeh, a potom nad tím navíc dokáže mávnout rukou. Základní poselství, že tři jsou víc než jeden, je tam od prvního dílu… A že karamelový puding kamarádství ještě stmeluje.

Máte rád karamelový pudink?
Vlastně vůbec nevím, jak chutná. Pudinku jsem nikdy moc neholdoval, ani jako dítě. Asi mě odrazoval svým vzezřením třaslavé hmoty. Ale tak, jak o něm píše Nesbø, má člověk prostě pocit, že musí být skvělý. Nejspíš bych s hrdiny rád někdy poseděl, ale jenom na ně tak koukal, jak pudink dlabou, než že bych se přidal.

Jaký vynález od doktora Proktora byste chtěl vyzkoušet?
Jeho vynálezy mi přijdou ulítlé. Vlastně bych nechtěl asi žádný. Snad kdyby fungovala vana času, aniž by nehrozilo, že by po mně Rašple chtěla něco za odměnu. Ale musel bych si hodně pečlivě promyslet, kam se vydám, protože moje představy o minulosti jsou moc naivní a pravděpodobně bych to hned schytal od nějakého lapky. Dobré jsou nosní svorky, které člověku umožní rozumět cizím jazykům.

Jak jste to vlastně řešili s přízvuky? Nesbø píše, že doktor Proktor po použití jazykových pilulek mluví anglicky se skotským přízvukem…
Tohle je vždycky těžké, Skoti na severu Anglie mluví tak trochu rozmáchle, nevyslovují úplně všechny hlásky, řeč víc klouže a splývá. Jenže my bychom to v češtině museli udělat třeba olomouckým nebo ostravským nářečím, což by také nesedělo. Navíc se s tím před námi musela popasovat už překladatelka, která vlastně předepsala, jakými výrazy naznačit, že se mluví trochu jinak ‒ například zazní Buličák místo Bulík. A když má doktor Proktor už beztak dost vad řeči, je to u něj skoro nošení dříví do lesa.

Na co byste zeptal doktora Proktora, kdybyste ho potkal?
Mělo by to být něco lidského, protože každý z dětí nebo každý, kdo by za ním chtěl jít, by se určitě ptal na nějaký vynález. Třeba jestli mu není líto, když si tak oblíbil Lízu a Bulíka, že sám nemá nějaké potomky.