A tak, ako je Duna veľký román, tak veľký je aj rozhovor s hercom Marekom Holým a režisérom Petrom Gajdom, ktorý pripravila Šárka Nováková z vydavateľstva OneHotBook, kde audiokniha Duna od spisovateľa Franka Herberta vyšla. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii, prvú časť ste si mohli prečítať v piatok, dnes prinášame druhú, záverečnú časť.

Kolikrát jste Dunu i teď v rámci přípravy a samotného nahrávání četli?
Petr Gojda: Já hodněkrát. Už vzhledem k tomu, že další z úkolů režiséra je i příprava textu, což znamená pročítání, pročítání a pročítání… Režisér musí být neustále zorientován v ději a zároveň pokud se někde objeví nějaké nejasnost ve formulaci nebo nešikovnost v překladu, tak se může podívat do originálu, může zjistit, že překlad už je zastaralý, nebo že něco se v té době třeba ještě přeložit nedalo… Člověk má ten román v ruce v několika vlnách vlastně pořád. A před každým čtením ve studiu je potřeba si pečlivě připravit to, co se bude při dané frekvenci číst.

Marek Holý: Já to mám vlastně podobně, snad až na to, že nenakukuji do originálu. Četl jsem nejprve celou knížku a pak jsem si před každým natáčením připravil takovou část textu, kterou bychom plus mínus měli stihnout.

Bylo vzhledem k tomu, že se jedná už o celkem „letitý“ překlad, potřeba něco upravit?
Petr Gojda: Jediný překlad Duny byl u nás pořízen před téměř třiceti lety a stejně, jako je na některých místech skvělý a precizní, tak jinde trochu zastaral a dokonce se místy odchyluje od originálu obsahově i formálně. Proto jsem se rozhodl překlad místy revidovat, vrátit ho k původním Herbertovým slovům a také někde používat češtině vlastnější výrazy ‒ což souvisí třeba s termíny jako „Imperátor“ ‒ ale i s vypuštěním přechodníků a podobně. Je tam znát určitá příchylnost k zahraničně, jakoby exoticky znějícím slovům, která podle mě náleží minulosti a rozhodně nepatří k překladu tak, jak ho chápeme dnes. Navíc Herbert si sice vymýšlí své nové výrazy, ale jinak je jeho jazyk poměrně přímý, prostý. Takže není potřeba ho vylepšovat ani zatraktivňovat.

A jak se na natáčení připravujete?
Marek Holý: Ze začátku jsem si dělal hodně poznámek, psal jsem si nádechy a podobně, ale postupem času jsem toho nechal, protože mě to nějakým způsobem začalo svazovat. Když jsem pak text četl ve studiu a náhodou mi to vyšlo jinak, tak mě tam pořád strašilo, že jsem ten nádech neudělal tam, kde jsem plánoval… a víc jsem se zadrhával. Jednou jsem si ale zapomněl svůj text a Petr mi půjčil svůj, ovšem bez mých poznámek. A najednou se mi to četlo nějak líp a svobodněji. Protože jsem si uvědomil, že to není o těch značkách, ale o tom, že mám ten text načtený, takže vím, co čtu. A ty značky tam nakonec vlastně nepotřebuju; psal jsem si je potom jenom u hodně složitých souvětí.

Viděli jste některou z filmových adaptací románu? Jak se vám líbily?
Petr Gojda: Když jsme se domluvili, že budu pro OneHotBook režírovat Dunu, tak jsem si ji samozřejmě znovu přečetl. Matně jsem si pamatoval, že to snad měl kdysi adaptovat Alejandro Jodorowsky a díky tomu se ke mně dostal Pavichův dokument Jodorowského Duna, na který jsem se rovnou podíval. Pak jsem se podíval i na ty dvě filmové adaptace, na tu Lynchovu i na tu televizní minisérii. Ten dokument, jak chtěl Dunu natočit Jodorowsky, je úžasný a je hrozná škoda, že to tenkrát nevzniklo, protože šlo o nesmírně ambiciózní projekt, který chtěl z velkého románu udělat velké filmové dílo. Lynchova verze je naprostá podivnost. A televizní adaptaci považuji spíš za informativní záležitost, protože je docela věrná. Pro nás je zábavná i tím, že tam hraje spousta českých herců, ale jinak to není moc poutavý počin. Když na to tak člověk kouká, tak si říká, že zkrátka mohli být odvážnější. Že nejodvážnější byl ten Jodorowsky, který to nakonec ale nenatočil. Ale nemůžu říct, že by mě nějaká z těch adaptací ovlivnila. Vždycky, když něco dělám, tak první čtení musí být moje a teprve potom to můžu s něčím konfrontovat. Pak si v tom filmu všímáte, že předsadili tuhle scénu nebo si připsali něco jiného, protože potřebují diváka rychleji uvést do děje. Nebo se vám může líbit, či spíš nelíbit, jak vyřešili některou z Herbertových vymyšleností…

Marek Holý: Myslím, že to Petr řekl i za mě.
Kdybyste si měli představit novou filmovou adaptaci Duny svých snů, kdo ze současných filmových režisérů by ji měl podle vás točit?
Petr Gojda: To je složitá otázka. Asi je nasnadě, že by to mohl udělat někdo jako Peter Jackson nebo Zack Snyder, který parádně převedl do filmu komiks Strážci. A byla by to pak velkolepá produkce a trhala by kasovní rekordy. Ale Duna má určitě na víc. Takže bych jí přál nějakého artovějšího-umělečtějšího režiséra. Možná že takový ideální kompromis by mohl být Guillermo del Toro, který umí dělat filmy s přesahem a zároveň zajímavé pro široký divácký okruh. Teď mám na mysli hlavně Faunův labyrint.

Co byste vzkázali posluchačům audioknihy?
Marek Holý: Byl bych rád, kdyby se to posluchačům líbilo a kdyby je to chytlo. A aby nebyli naštvaní, protože někdy se může stát, že člověk má vlastní velmi konkrétní představu o knize a pak si pustí audioknihu a nesedne mu to. Měl bych tedy největší radost, kdybychom se trefili přesně do těch představ.

Petr Gojda: Mám radost, že se Duna vůbec dělá jako audiokniha, protože pro lidi, kteří jsou sice vášniví čtenáři, ale nikoli sci-fi fanoušci, to může být seznámení s klasikou žánru. A nejenom žánru: je to proslulá kniha z roku 1965, ale spousta lidí ji vůbec nezná, znají jen pojem Duna. Řeknou si: Něco jsem slyšel, možná jsem viděl počítačovou hru, tam jsou píseční červi, ne? Nic moc o tom nevím, vlastně by mě to zajímalo, ale má to šest set stránek, to si radši přečtu něco kratšího od někoho, kdo mě zajímá víc… Myslím si, že audiokniha může být prostředek, jak se dostat k publiku, které to sice zajímá a které by si to přečíst chtělo, ale nenajde si na to čas. Audiokniha je v tomhle výhodná, protože si ji lze poslouchat na ulici, v autě, kdekoli. A navíc si užijí velký příběh. Já sám jsem jako posluchač audioknih rád, když si můžu nějaký velký příběh poslechnout.

Jak a při jakých činnostech audioknihy posloucháte?
Petr Gojda: Já jsem velký posluchač audioknih a mluveného slova, protože jsem už kdysi vypustil ze svého života televizi. Pak jsem ale přišel na to, že mám chuť se dostávat k příběhům i jinak než přes četbu. Strašně rád poslouchám audioknihy v autě, přes mp3 přehrávač po cestě do práce nebo při procházkách Prahou a taky při vaření, práci na zahradě, práci v dílně… Když mě nějaký příběh chytne, tak ho potom poslouchám furt, než ho doposlouchám.

Marek Holý: Já jsem začal audioknihy poslouchat až později, v nedávné době. Začalo to Švejkem, který mě hodně nadchnul. Do té doby jsem měl hrozně rád Skupova Spejbla a Hurvínka, koupil jsem pětidílnou edici, kterou jsme s dětmi poslouchali v autě. Poslouchal jsem taky Mycelium, protože jsem ve druhém díle i trochu účinkoval. Neštítím se žádné domácí práce, ani vaření ani uklízení – a když si k tomu můžu pustit audioknihu, tak je to samozřejmě veselejší.