Spisovateľka Petra Soukupová napísala knihu Zmizet a razom za ňu dostala literárne ocenenie. Bolo iba otázkou času, kedy sa žiadané a rešpektované dielo objaví aj ako audiokniha. Dalo sa predpokladať, že to bude trhák.

Zvlášť, ak si vydavateľstvo k nahrávaniu prizvalo excelentnú trojicu hercov – Kryštof Hádek rozpráva starosti Kuba, ktorého vzťah so starším bratom nemá ďaleko k nenávisti (Zmizel). Jan Meduna popisuje každodenné „vojny“ medzi bratom a sestrou (Na krátko) a Daniela Choděrová vykresľuje snahu o zblíženie odcudzených sestier (Věneček).

Šárka Nováková z vydavateľstva OneHotBook, ktoré audioknihu Zmizet vydalo so všetkými troma porozprávala okrem iného aj o ich detstve. Rozhovor prinášame v pôvodnom znení…

Co vám při četbě připadalo nejobtížnější, nebo jako největší výzva? 

Kryštof Hádek: Neřekl bych nejobtížnější, ani výzva. Ale snad trochu neobvyklý rukopis nebo styl vyprávění autorky. Už jsem se s tím setkal v podobné formě u Bohumila Hrabala, taktéž při namlouvání audioknihy. Tak i Petra Soukupová popisuje situace plné jiných podpříběhů a používá dlouhá souvětí plná vložených vět až téměř vložených souvětí. Což mě velmi baví jako čtenáře, ale při nahrávání se musí dávat pozor, aby se posluchač neztrácel v ději a vypravěč zachoval logiku děje. Snad se nám to povedlo.

Jan Meduna: Četba pro mě byla náročná ve smyslu přípravy textu. V něm je spousta dlouhých, rozvinutých souvětí , kde myšlenka nebo zážitek postav rozvíjí další úvahy a asociace.

Daniela Choděrová: Rozhodně nejtěžší byla dlouhá souvětí, kdy jsem naprosto chápala, proč není možné udělat tečku… myšlenky a napětí byly nedělitelné. Ale přečíst to nahlas, srozumitelně, po smyslu a zároveň neztratit intenzitu – to byla velká výzva, která vyžadovala nadstandardní nasazení a přípravu. Samozřejmě mi přitom hodně pomáhala režisérka Jitka Škápíková, která dokázala cítit, kam se snažím směřovat, podporovala mě a když něco někde nefungovalo, tak okamžitě věděla, jak pojmenovat problém a tím mě vyvést ze slepé uličky. Dalším oříškem pro mě bylo odlišit charakter Hanky a Helenky. Asi hlavně proto, že jména obecně mi dělají problém. Takže ty dvě nepoplést, když jejich jména začínají stejným písmenem, vyžadovalo značné soustředění jiného druhu než samotná četba. A přestože jsem měla text barevně odlišený nejen po postavách, ale i časových obdobích, tak se mi několikrát stalo, že jsem třeba četla linku Hanky s myšlenkou na Helenu a naopak. Ale režisérka Jitka Škápíková to vždycky rychle poznala, vrátila mě a pak jenom musela chvilku počkat, než jsem se přeladila na správnou postavu. Její trpělivost a laskavost pro mě byly velkou motivací.

Pamatujete si si na nějakou křivdu, která se vás v dětství dotkla, nebo na nějaké dětské sourozenecké šarvátky?

Kryštof Hádek: Tak šarvátek bylo samozřejmě nepočítaně. Nejvíc si pamatuji, jak se mezi námi tvořily tzv. účelové aliance, kdy se dva spiknou proti jednomu. To byla legrace. Nezapomenutá křivda z dětství se mi teď nevybavuje – je možné, že žádná nebyla.

Jan Meduna: Jedni známí, k nám měli přijet o prázdninách na chatu a já jsem vzal kolo a jel jim naproti. Čekal jsem, že je potkám někde na cestě. Ale dojel jsem docela daleko, až na odbočku do našeho údolí a tam jsem na ně čekal. Dlouho. A oni nikde. A když už bylo pozdní odpoledne tak jsem to vzdal a jel domů. Nevěděl jsem, že rodiče už začali šílet strachy kde jsem. Táta objížděl autem okolí a hledal mě. A když jsem se objevil na cestě k chatě, táta mi vyrazil naproti. Dost divně se na mě koukal, ale já měl čisté svědomí. Nestačil jsem se divit, když mi přiletěla taková facka, až jsem spadl z kola. To byla velká nespravedlnost! Známí prostě nepřijeli, to ještě nebyli mobilní telefony a já jezdil na BMX.

Daniela Choděrová: Tak asi jako každý si nosím hromadu křivd, které se ale snažím zahodit a neřešit, protože většinou opravdu o nic nešlo nebo byly neúmyslné, nicméně si je pamatuji. Občas si vybavím tu úplně první, banální, která se mi stala už v předškolním věku. Byli jsme tenkrát na „školce v přírodě“ a já se zabrala do úklidu nočního stolku tak vehementně, že jsem si nevšimla, že všichni už odešli na svačinu. A když bylo všechno uklizeno a já se radovala z perfektně odvedené práce, objevila se ve dveřích paní učitelka a příšerně mi vynadala, co že tam dělám, když mám být někde úplně jinde. A samozřejmě žádné uznání za úklid…