V rozhovore s hercom Igorom Barešom dnes pokračujeme v rozprávaní o nahrávaní audiokníh, ktorých len pre vydavateľstvo OneHotBook nahral už neúrekom. Rozhovor Šárky Novákovej prinášame v pôvodnej podobe.

Už jste pro vydavatelství OneHotBook načetl pěknou řádku audioknih. Kromě oddělení Q jste také narátorem Chatrče, podílel jste se i na audioknihách Poslední Laponec nebo Nebezpečné známosti. Poslouchal jste je potom?
Své audioknihy po dokončení poslouchám, i když ne vždycky úplně celé. Zajímá mě, jak zní výsledná nahrávka ve vztahu k muzice, jak je to zvučené a tak podobně.

A audioknihy kolegů někdy posloucháte?
Ano, audioknihy nebo rozhlasové nahrávky poslouchám, protože velmi často jezdím vlakem pracovat na Moravu do Brna nebo do Olomouce. Beru si s sebou pokaždé přehrávač a poslouchám.

Jak se z vašeho hereckého pohledu nejvíc liší příprava a práce na jednohlasých a vícehlasých audioknihách?
To je hodně individuální. Třeba když jsme točili Posledního Laponce, tak pan Rímský v podstatě nepotřeboval slyšet ostatní party. Vždycky odešel ven a pracoval tam na svém textu. A pak, když na něj přišla řada, vrátil se do studia a načetl svou část. Mě ten příběh zajímal celý, ale nechtěl jsem si ho číst doma pod peřinou ‒ tak jsem zůstal ve studiu po celou dobu a poslouchal jsem, jak čte Jana Stryková i pan Rímský. V tomhle se asi přístupy interpretů dost liší.

V Nebezpečných známostech jste ztvárnil roli vypravěče, ale musel jste také uvádět datování a čísla jednotlivých dopisů. Jak se vám to četlo?
Četlo se mi to poměrně těžko, protože pan režisér Michal Bureš měl vždycky pocit, že když mi odvypráví děj toho předchozího a pak toho následujícího dopisu, že se to na mně nějak odrazí a že to datum pak bude zajímavěji přečteno. Ale v té obrovské ploše to tak docela nešlo ‒ i když jsem tomu věnoval asi čtyři hodiny. Připadal jsem si chvílemi, jako bych četl telefonní seznam. A když jsem pak měl číst nějaký vypravěčův normální text, vůbec mi to nešlo.

Mě právě fascinovalo, jak v sobě i text typu „dopis stý dvacátý osmý“ ve vašem podání nese nádech ironie…
V tom případě měl pan režisér Bureš pravdu a nějakou stopu to na mně zanechalo.

Máte mezi natočenými audioknihami nějakou nejoblíbenější?
Určitě právě Jussiho Adlera-Olsena. Už proto, že je to práce na větší ploše, a jak už jsem zmínil, líbí se mi, jak je to napsané. Ale zaujala mě třeba i Chatrč, kterou jsem také vyprávěl celou sám.

Čím vás oslovil příběh Chatrče?
Chatrč je zvláštní druh literatury, který se do poloviny tváří jako dobrá detektivka a od poloviny je to takové trošku didaktické čtení o tom, jak máme vnímat víru a svůj vztah k Bohu. A když vedle sebe položíte tyhle dva poměrně odlišné žánry, vznikne z toho poměrně komplikovaně vnímatelný tvar. Mně to ale něčím trochu připomínalo jednu novelu od Dostojevského Sen směšného člověka, podle které bylo vytvořené monodrama, v němž jsem kdysi hrál. Struktura obou příběhů je úplně stejná. Začíná to dramatickým osudem vyděděnce, který se ocitá na kraji emocionální propasti a chce spáchat sebevraždu. V okamžiku, kdy se pro zásadní krok rozhodne, se ocitá v Ráji, kde nazře, jak by mezi sebou lidé měli žít. Pak tam ale svým lidstvím zanese hřích a celá ideální společnost se rozpadá. Poté se probouzí z podivného snu, ale získané ponaučení mu dává novou sílu do života. A v Chatrči je to podobné: otec má problém, protože nezvládl uhlídat dvě děti najednou. Zatímco zachraňoval topícího se potomka, unesl jeho dcerku sériový vrah. Tohle je námět zhruba půlky románu ‒ až do okamžiku, kdy dostane výzvu, aby se dostavil do chatrče, kde se tragédie odehrála. Tam se setkává se svým Bohem, který se mu snaží ukázat, jak přehodnotit dosavadní vztah k životu a učí jej, jak se dívat i na tuto tragédii tak, aby si z ní odnesl něco, co by ho vedlo dál životem. Spatřoval jsem v tom podobný princip.

Jak se vám ty dvě odlišné části pojímaly interpretačně?
V tom nelze dělat velké rozdíly, technika projevu musí být maximálně zvládnutá, a pokud je člověk dostatečně vnímavý, obsah sám mu určí nejvhodnější formu.

Jste nejen populární audioknižní interpret, ale i nadšený čtenář. Máte nějakou oblíbenou knihu, která by si podle vás zasloužila zvukovou podobu?
Takových by bylo. Mám velmi rád krátké povídky Raye Bradburyho, ať už v žánru sci-fi, hororu, nebo fantasy. Mám poměrně hodně rád klasickou ruskou literaturu, ale je otázka, zda by si to někdo kupoval. Ale stejně by mě potěšilo, kdyby někdo natočil novelu Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou napsal N. S. Leskov. Je to zároveň i opera od Šostakoviče a snad to už kdysi natočil i brněnský rozhlas. Opravdu rád bych to někdy slyšel v novém provedení. Kdo ví, občas se člověku povede něco prosadit a splnit si tak sen. Nedávno se mi to povedlo třeba v případě Hordubala od Čapka.