Originálne príbehy postavené na poetickej groteske, nonsense a nezvyklých kontrastoch starého a nového nevšedným spôsobom spracúvajú klasické námety. V neočakávaných kombináciách sa objavujú zvieratá aj rozprávkové bytosti, vymyslené a skutočné postavičky, ktorých správanie dovádza do dôsledku známe motívy a mnohokrát pripomína bláznivé skeče. Ich svetu vládne montypythonovská fantázia, vďaka ktorej je možné všetko.

Súbor bláznivých rozprávok Terryho Jonesa, jedného z členov komediálnej skupiny Monty Pythonov lietajúci cirkus, ktorý sa preslávil aj ako režisér, scenárista a spisovateľ, vyšla ako audiokniha Pohádky k neuvěření v podaní Jana Vlasáka. Rozhovor so skvelým hercom pripravila vo vydavateľstve OneHotBook, kde audiokniha vyšla, redaktorka Šárka Nováková. Prinášame ho v pôvodnej verzii…

Máte rád Monty Pythonův létající cirkus?
Na některé díly jsem se díval a v divadle v Rokoku se také něco podle nich hraje.

Terry Jones byl jedním ze členů téhle komediální skupiny, odrazilo se to podle vás také v Pohádkách k neuvěření?
V některé pohádce je to znát méně, jinde víc. Pohádky mají velký rozptyl – od absurdního humoru až k lyrice. Třeba hned první příběh Loď bláznů je úžasný, dokonalý. Nádherné je taky vyprávění O koni, který uměl tancovat – jsou v něm krásné obrazy jako třeba plovoucí ostrov s plachtou. Lyrická pohádka zase vypráví o babičce, která si vysnila dítě a zjevila se jí Sněhurka. Jonesovy pohádky v sobě zahrnují i ten klasický model, jak ho u nás známe z Němcové a Erbena a jak se jednotlivé příběhy dochovaly v ústním podání. Často se v nich objevuje nadpřirozeno, prvky deus ex machina, že něco vyřeší jakási vyšší síla, ale mají modernější pojetí – jsou moderně procítěné. To je na nich půvabné.

Zaujala vás některá pohádka ze všeho nejvíc?
Všechny ty pohádky mi přišly krásné. Knížku jsem přečetl na jeden zátah a byl to opravdu velký zážitek. Takový zážitek z četby zrovna pohádek, nebo vůbec z jakékoliv četby, mívám málokdy. Je to úžasné.

Čím vás tyhle pohádky tak hodně oslovily?
Na to se marně snažím přijít – ale jistě je to v tématech. Hodně musím přičíst i dobrému překladu, který je takový splavný, čisťounký, výrazný a krásně se vnímá, dobře se čte a pěkně se říká.

Je čtení pohádek v něčem jiné, specifické, než načítání ostatních audioknih?
Myslím si, že to je úplně stejné. Pohádky vlastně vnímáme všichni pořád, protože všichni jsme víceméně děti – něco dětského v nás vždycky zůstane. Protože mám známého faráře ve věznici, tak jsem také četl vězňům, a uvědomil jsem si přitom, jak jsou vděční. Jsou to lidé, kteří se dopustili i těžkých zločinů, a přitom v nich pořád zůstane kus dítěte, které bylo malé a bylo na něco citlivé. Ono to na ně působilo. Četl jsem jim třeba Erbena.

Nemáte pocit, že by děti u audioknih vyžadovaly například výraznější změny hlasu nebo podobně?
To si vlastně myslím, že mají rádi i dospělí. Plastické čtení oživuje. Když jsem četl svým dětem, tak je moje čtení bavilo. Číst pohádky plasticky výborně uměl Josef Kemr nebo geniálně Karel Höger. Myslím, že to děti mají rádi.

Jak se na natáčení takové audioknihy připravujete?
Já si to nejradši sice předem přečtu, ale pak improvizuji na místě. Nejzábavnější je to, když vás něco napadne a hned to uděláte. Musí přijít momentální inspirace. Knížka vás musí zaujmout, když ji čtete, to se ve vás uloží, a pak to musí dát na place vzniknout něčemu zajímavému.

Součástí pohádek bývá ponaučení. V téhle knížce mě překvapilo, že Terry Jones je celkem mravokárný…
To jsou Angličani vůbec. Mám pocit, že to je v jejich duchu, i proto je mám rád. Ten Chesterton v nich prostě vězí, ta zodpovědnost, ten pánbůh je v nich prostě zakořeněný. Mně samotnému to je sympatické.