Prázdné křeslo je tretím príbehom Jefferyho Deavera, ktorého ústrednou postavou je imobilný vyšetrovateľ Lincoln Rhyme. Po knihách Sběratel kostí a Tanečník, aj túto novinku pre vydavateľstvo OneHotBook bravúrne načítal Jan Vondráček. A práve s ním sa vo vydavateľstve porozprávala o audioknihách redaktorka Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii…

Lincoln Rhyme cestuje aj so svojou spolupracovníčkou Améliou Sachsovou do Severnej Karolíny, aby sa podrobil riskantnej operácii, po ktorej by mohol opäť začať chodiť. Na mieste ho však poprosí o pomoc šerif neďalekého mestečka, v ktorom bol zavraždený chlapec a unesené dve dievčatá.

Najväčším súperom detektíva však nakoniec nie je podozrivý chlapec posadnutý hmyzom, ani vlastné telesné postihnutie, ale Amélia, ktorá sa neuspokojuje s rutinným dolapením predpokladaného páchateľa a púšťa sa do nebezpečného pátrania na vlastnú päsť.

Na co se mohou v sérii s Lincolnem Rhymem těšit posluchači? Co je na ní podle vás nejlepší?
V podstatě pokaždé se mohou těšit na zapeklitý případ, který má velkou „vývrtku“ na konci. Podobné zvraty mě samotného u detektivek baví: člověk už si do poslední chvíle myslí, že už tuší a že všechno je vyřešené, ale ono je to stejně jinak… Je evidentní, že autor se důkladně obeznámil s prostředím, protože se dozvídáme i spoustu odborných záležitostí, které normální laik asi neví. Je to holt poměrně dobře prošpekulováno. Kromě toho, že jde vždycky o napínavý případ, působí tahle série tím, že detektiv má fyzický hendikep, takže vlastně vyšetřuje z vozíčku, což ovšem kompenzuje svým neobyčejným intelektem. Některé příkazy může dávat přes počítač, takže má určitou podporu i v technologii, což se však také může ukázat jako zrádné.

A jak si užíváte hlasové převtělování do jednotlivých postav?
Právě v tom je mluvené slovo náročnější. Kdybych dané postavy daboval, tak uvidím, jak jsou zahrané a mohu se tomu přizpůsobit. Četba je složitější v tom, že si člověk musí představit, jak ty figury asi vypadají, jak se chovají, jaký mají charakter… A pak je samozřejmě důležité text přečíst tak, aby u toho posluchači neusnuli.

Jak si tedy postavy představujete, když si je vytváříte v hlavě?
Jak daný člověk vypadá, je v knize většinou popsané a na základě toho si už můžu trošku představit i to, jaký má hlas. Třeba skrček asi bude mít jiný hlas než dvoumetrový černoch, takže si to můžu přebrat i tímto způsobem… Ale hlavně vycházím z jejich jednání – podle toho, jak se protagonisté chovají a projevují verbálně, se dá usoudit povaha, životní naladění, tempo a tedy i hlas. U Lincolna Rhymea je to celkem jasné: Jak je na vozíku, tak se k nějaké větší aktivitě vybičuje, jen když jde do tuhého, ale hodně všechno promýšlí. Pokud není hnaný nějakým případem, tak má víceméně čas a může s jistým odstupem spekulovat nad daným problémem. Jeho přístup se hodně liší od ostatních. Člověk musí vždycky vycházet z charakteru postavy a to lze čerpat z různých rolí, které v životě a práci odpozoroval. Je to celoživotní práce, kdy v hlavě shromažďujete různé typy i škatulky a potom je můžete v pravý čas použít.

Představoval jste si někdy třeba něco velmi specifického, co v textu není, ale vy jste si v duchu řekl, že tuhle postavu tak vidíte takhle?
Já se většinou snažím vycházet z toho, co je v textu, ale člověk někdy může dát tomu charakteru víc, jindy může naopak něco trochu potlačit. To ale dělám spíš intuitivně – když už vnímám jednání dané figury, tak si poskládám obrázek, jak jedná. Ale že bych se snažil jít úplně proti typu, to zas ne. Mám nejradši, když ta kolečka pěkně zapadnou do sebe, jako když Rhymovi vyjde odhalení případu.

Takže každá figura má trochu jiný hlas, každá má svůj?
Trošičku jo. U četby je to samozřejmě jiné, než když člověk hraje na jevišti nebo v dabingu, tam je to tak na půl cesty. Ale přece jenom jsem raději, když se postavě dá výraznější hlasová charakterizace, protože se posluchač pak lépe orientuje v tom, kdo právě mluví. Kdyby všechno bylo jedním tónem, neodlišeným hlasem, tak to může být poněkud matoucí, protože kolikrát není v knize ani přímo uvedeno, kdo co přesně říká, vychází to z kontextu a obsahu. V tomhle je to trošku složitější.

Takže si v textu třeba podtrháváte, abyste se v něm rychle orientoval?
Aspoň něco si člověk určitým způsobem označí, aby věděl co a jak. Děláme to ale hodně i v procesu, navíc mě hlídá režisér. Ten taky kontroluje nejenom písmenka, šumly, výslovnosti a technické záležitosti, ale hlavně smysl celého textu, který zná ještě lépe než já. Takže se třeba domluvíme, že některou část budeme číst rychleji, protože je akční, jinou pomaleji, jelikož je tam čas a klid.

Měl jste třeba nějakou postavu, která vás víc bavila, protože jste si užíval její projev?
Dobře se dělají magoři. To je taková příjemná poloha, že se v tom člověk může vyřádit. Já občas různé hajzly i hraju, tak se to dostane i do té nahrávky.

Vy jste načetl také PAX, tedy dětskou sérii. V čem vnímáte rozdíl mezi čtením pro děti a pro dospělé?
Já v tom zas takový rozdíl nevidím, protože děti chtějí příběh přijímat úplně stejně jako dospělí. Nejsem úplně zastánce pitvoření pro děti, že když budu dělat roztomilého, že to pro děti bude příjemnější – myslím si, že to tak nefunguje. U úplně malých dětí je to samozřejmě jiné, protože mají malou zkušenost a tedy i představivost, takže jim je třeba určité věci předat konkrétněji. Ale při vyprávění je to v podstatě téměř totožné, protože i děti chtějí mít pocit, že jsou dospělí a braní vážně. Nikdo z dětí nechce zůstat dítětem, to jen dospělí často říkají, jaká to byla v dětství zábava. Ale když dětem dáváte najevo, že jsou ještě malí a věci jim říkáte po lopatě, tak to většinou těžce snášejí. Pokud mají pocit, že se jim naznačuje, že nejsou schopní něco pochopit, tak to velice rychle vycítí. Člověk je musí brát jako partnera stejně jako dospělého, jen jim musí vyprávět s dostatečným zaujetím, aby ho dokázal přenést i na ně, protože děti jsou někdy tak roztěkané, že potřebují s koncentrací pomoci.

Posloucháte audioknihy?
Audioknihy mi vyhovují zejména při cestování. Když jsme jeli do Francie, což je třeba šestnáct hodin autem, tak to přesně vychází na audioknížku. Takhle jsem si třeba konečně poslechl Marťana. Připadá mi divné poslouchat sám sebe, jenže Marťana jsme dělali s Honzou Zadražilem, ale nahrávali jsme každý zvlášť a já to vlastně nikdy neslyšel vcelku. A děti mě ukecaly, abychom si to pustili, a vlastně jsme si to hrozně užili. Když jsme pak dojížděli do Prahy, tak už nám chyběly jen asi dvě poslední kapitoly a děti si to musely ještě večer doposlechnout, byly napnuté, jak to dopadne. A když si po tomhle zážitku pak pustily i ten film, paradoxně zjistily, že se jim víc líbí audioknížka, protože je hodně založená na technických věcech, na způsobu uvažování hrdiny, zatímco film víc spoléhá na obraz a na akci. Audiokniha je bavila, protože si to mohly představovat; poslech má přece jenom úplně jiný charakter, člověk musí zapojit fantazii. Když vidí film, tak má od tvůrce všechno dané, ale u poslechu se stává spolutvůrcem. V tomhle mi to připadá zajímavější a přínosnější.

Takže už se chystají poslouchat něco dalšího?
Už mají v pokoji zásobičku a už po večerech poslouchají. Je to příjemné, já sám mám také rád rozhlas a mluvené slovo, protože když přijdu z divadla a mám „vykoukané oči“ od světel, můžu je zavřít a jenom poslouchat, představovat si a vnímat ušima. Je to pro mě relax.