Kultový Poláčkov príbeh Bylo nás pět vychádza ako audiokniha, ktorú načítal Jan Zadražil. Takmer osemhodinovú nahrávku vydáva vydavateľstvo OneHotBook, kde sa s hercom porozprávala redaktorka Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej podobe.

Jaký máte vztah k Poláčkově knize Bylo nás pět?
Je to v naší rodině kultovní záležitost, především díky poslechu nahrávky s Františkem Filipovským a taktéž verze, kterou namluvil Arnošt Goldflam.

Bylo nás pět je dílo specifické vypravěčem a jeho jazykem. Jak se vám to četlo jako interpretovi audioknihy?
Samotnou četbu jsem si vskutku užíval. Pan Karel Poláček mistrně pracuje s češtinou a jejími specifickými odstíny, kniha „letí“ dopředu bez hluchého místa. Vždycky mi bylo líto, že frekvence už končí, neboť mluvidla jsou unavena a těšil se na další den, až budeme moci pokračovat. K tomu pocitu bezesporu přispíval i fakt, že jsem se ve studiu potkával s Jitkou a Karolínou Škápíkovými coby režisérkou a zvukařkou. Obě DÁMY mi byly velkou oporou v mých nejistotách a přiznávám, že bez nich bych si asi na tak vysoko nasazenou laťku, jako navázat na mistrovství pana Filipovského a Goldflama, nikdy netroufl.

Vzhledem k tomu, že je příběh nazírán dětskýma očima, je vnímán jako kniha pro děti, ale mají jej rádi i dospělí. Jak to vnímáte vy?
Přiznávám, že v dětství – ač jsem byl už tehdy vášnivý čtenář – jsem knížku nikdy nedočetl až do konce. Poslední část, kdy Péťa Bajza v horečkách blouzní a propadá se do prazvláštních snů, mi jako dítěti připadala složitá a jaksi méně záživná. Teprve jako dospělý, respektive až jako rodič, jsem si uvědomil, jak přesně a citlivě dokázal autor do příběhu zabudovat tu tíhu dospělosti, naší touhu vrátit se k bezstarostnosti dětství, i tu bezmocnou hrůzu rodiče, když stojí nad svým nemocným dítětem, nedokáže mu pomoci a může jen doufat ve šťastný konec.

Co bylo na celé četbě nejnáročnější?
Nejnáročnější bylo troufnout si na to.

Jak se vám spolupracovalo s režisérkou Jitkou Škápíkovou?
S Jitkou se mi vždy spolupracuje více než dobře. Tentokrát v tom ale bylo, v nejlepším slova smyslu, až jakési spiklenectví. Už od první chvíle, kdy tuto „bláznivou“ ideu nadnesla, až po každou cigárpauzu, kdy jsme se všichni společně smáli a plánovali, jak budeme pokračovat dál. Strávili jsme spolu dobrý a smysluplný čas. Za to se patří poděkovat i Martinovi Pilařovi z vydavatelství OneHotBook. Že nám tu důvěru dal a výsledek vydal. Díky, Martine!