Spisovatele Jeffery Deavera není třeba sálodlouze představovat. Pro mě to je mistr thileru a jeho série o detektivu Lincolnu Rhymovi je úžasná. Tato postava patří k J. Deaverovi, tak jako Sherlock Holmes k A. C. Doylovi. Celá série má zatím 11. pokračování, které jsou přeloženy do českého jazyka a pokud bude celá „namluvena,“ máme se na co těšit.

Tímto titulem mě nakladatelství OneHotBook udělalo opravdu velkou radost. I přesto, že jsem viděl kdysi dávno film, i přesto že jsem před čtyřmi lety četl e-knihu, jsem se rozhodl poslechnout si i tuto audionahrávku. A již nyní se moc a moc těším na případné pokračování této série.  Audionahrávku načetl a skvěle přednesl Jan Vondráček.  Ale nebudu předbíhat a vezmu to hezky od začátku.

Něco málo z obsahu

Já si osobně myslím, že není  čtenář detektivního a krimi žánru, který by doposud nenarazil na  detektiva Lincolna Rhymeho. Ale kdyby se snad přeci jen našel někdo mezi posluchači, kdo o tomto geniálním detektivovi neslyšel, pokusím se jej krátce představit.

Jeho heslo je: „Musíš se naučit odepisovat mrtvé“, což hovoří za vše. Ale posluchačům je potřeba sdělit fakt, že se jedná o bývalého detektiva, který, jak už to u bývalých poldů v detektivkách bývá, skončil ve službě ze zdravotních důvodů. A nebyl by to správný polda, kdyby neměl pracovní úraz. Rhyme se díky nešťastné události, která jej ve službě zastihla, stal kvadruplegikem, což je pro vyšetřování těch nejtěžších zločinů docela dost velký handicap.  Naštěstí má hlavu v pořádku a tak s pomocí týmu, je „ON“ tím geniálním mozkem, který řídí veškeré pátrací operace po zločincích toho nejtěžšího kalibru.

V úvodním příběhu se s hlavními aktéry teprve setkáváme. Celý děj se odehrává na konci 20. století v New Yorku, konkrétně na Manhattanu, kde začal páchat šílenec, kterého si newyorská policie nazvala „Pachatel 823“,  sériové brutální vraždy. První únos začíná v době, kdy ve městě začíná celosvětová konference OSN a tak jsou všechny bezpečnostní složky v plné pohotovosti.

A nebyla by to správná detektivka, kdyby zde nebyla ženská. I v této knize na jednu narazíme a ne na ledajakou. Je to rusovláska, která to mimochodem zkoušela v modelingu. Její heslo je: „Když se hýbeš, nemůžou tě chytit“. A to také o ledačems vypovídá. Nedovedu si představit, že by tam měla být nějaká vzhledově podprůměrná policistka. Tato kočka se jmenuje Amélie Sachsová a jen vlivem náhody se připlete Rhymemu do cesty. Později se stanou tito dva nerozlučnou dvojicí, která nás bude v každém dalším příběhu provázet. Ale ani Amélie není zcela zdráva. Ačkoli je mladá, trpí vrozenou artritidou.

V úvodu nás autor nijak nešetří  a hned tu máme únos a brutální vraždu dvou lidí. Rhyme, i přesto že má v době zločinu zcela jiné plány (prozrazovat nebudu), je na naléhání bývalého kolegy a kamaráda, detektiva Lona Sellitta přemluven, aby jim pomohl dopadnout vraha. Tento plán má zelenou i u čelních představitelů města i newyorské policie a Rhyme je tak pověřen vedením vyšetřování.  A to nejen pro jeho velké znalosti chemie, dlouholeté zkušenosti při vyšetřování vražd, mimořádné nadání a kriminální dedukci, ale především i pro velký zájem o historii, neboť jak se později ukáže, vrah zanechá na místě činu nějakou tu „nápovědu“, která s historií souvisí.

Aby bylo jasno, Rhyme nebyl klasický polda co běhal po ulici s bouchačkou a vytahoval z bordelu či drogových doupat lumpy, na které namířil zbraň a ti mu to všechno vysypali. Byl (ve své činné službě) vlastně něco jako soudní znalec, který ovšem býval první na místě činu, kde zajišťoval a vyhodnocoval stopy, sbíral nezpochybnitelné důkazy proti pachateli, následně je zkoumal a připravoval znalecké posudky, které byly u soudu neprůstřelné. Mimo to má vystudovanou chemii, Manhattan zná jako své boty a jeho velkou zálibou je sběr a kategorizace důkazního materiálu všeho druhu.

V tomto dílu má proti sobě neobvykle sofistikovaného a brutálního pachatele, který nemá nad svými oběťmi vůbec žádné slitování. Pachatel však sleduje určitý cíl a tak jak to v podobných příbězích bývá, jediný kdo jej může zastavit, je Lincoln Rhyme se svým týmem. Závěr je však naprosto šokující a ten kdo si myslí, že už to má za sebou, tak se šeredně mýlí, protože to hlavní rozuzlení si autor nechal až na úplně samotný konec!

Jaká vlastně tato audiokniha je

Dalo by se to shrnout do jednoho slova – prostě SUPER. Ale pokusím se to trochu rozvést. Na tomto titulu, ostatně jako i na jakýchkoli jiných, si dalo nakladatelství OneHotBook záležet. Vše je skvěle rozfázováno, kapitoly jdou přirozeně za sebou, režie i zvuk jsou dle mého názoru bez slyšitelných chyb, což je pro audioknihu velmi důležité. Doprovodná hudba je zvolena žánrově a při poslechu neruší.

Interpret Jan Vondráček, podal 100% výkon. Už jen skrze jeho přednes stojí zato si audioknihu poslechnout.  Zprvu jsem si nemohl na jeho hlas zvyknout. Přece jen jsem měl více naposlouchaného Martina Stránského či Jiřího Dvořáka, ale po dvou kapitolách bych si nedovedl představit, že by knihu načetl někdo jiný. Prostě vysoce profesionální přednes, skvělé vcítění se do jednotlivých postav a tím pádem dokázal hlas, dle charakteru postavy či situace, dokonale změnit. Určitě tahle audiokniha patří mezi moje TOP knihy.

Takže nezbývá než to shrnout – geniální spisovatel, geniální příběh o geniálním detektivovi a prvotřídní zpracování celého zvukového díla, a proto mohu každému milovníkovi napětí Sběratele kostí jen a jen doporučit.

Pár mých postřehů, co se spisovateli nepovedlo – kdo nechce, ať dál nečte anebo ať si to přečte, až knihu doposlouchá!

Bohužel ani v tomto kriminálním thilleru si neodpustil autor několik nelogických a naprosto neprofesionálních přehmatů.

Nevěřím tomu, že Newyorská policie připustila, aby místo činu ohledávala policistka, která do té doby „šlapala chodník a rozdávala botičky“ a která vůbec neumí používat nástroje a pomůcky při zajišťování stop, protože to dělá poprvé. Na všechno mají určitě proškolené odborníky s letitou praxí, zvláště jedná-li se o vraždy a závažné zločiny. Chápu, že tam Deaver potřeboval Amélii nějak včlenit do děje, a to že by Lincolna pokutovala za rychlou jízdu na vozíčku, by asi nebylo to „pravé ořechové“. Nicméně to působí spíše tragikomicky, než profesionálně. Klidně by mohla pracovat jako expert po tu dobu co se stal Lincolnovi ten úraz a působilo by to věrohodněji.

Ovšem daleko větší absurdita byla záhy, když tým Lincolna Rhymeho pátral po třetí potencionální oběti. Když už lokalizovali místo, kde vrah oběť ukryl, je nelogické aby čekali na to, až tam dorazí ohledávač místa činu a zásahové jednotka tam jen tak postávala z toho důvodu, aby se neponičili stopy.  Dále pak nevím „co“ vnuklo autorovi myšlenku, že by měla Amélie střílet po krysách, ještě k tomu když měli být na samotné oběti?  Že by nedostatek napětí, to asi ne… Naprosto trapná situace byla, když jde Amélie na místo činu pouze v doprovodu nějakého „saniťáka“, kterému vrazí služební zbraň do ruky se slovy: „Kryjte mě“.

Deaver se po celou dobu snažil čtenáři vnuknout myšlenku, že má skvělé znalosti s vyšetřováním zločinů. Obzvláště si potrpí na všelijakém odborném popisování různých druhů expertizních činností,  ale už mu třeba uniklo, že i místo únosu třetí oběti je místem činu, které by bylo třeba ohledat, neboť se tam pachatel pohyboval a těžko si představit, že by tam nezanechal žádné stopy, když sebou vláčel plnoštíhlou ženu, aby ji ukryl v podzemí na úplně jiném místě.  Nějak se s ní přece musel dostat ke svému vozidlu.

V závěru si zřejmě autor řekl, že by měla být v knize popsána nějaká drsná akční scéna a tak vyžene Amélii, které dal do „vínku“ zálibu v rychlé jízdě, zachránit další oběť. Po cestě převrátí služební auto na střechu, záhy se celá domlácená opět sama ocitá v dalším nebezpečí, kdy s vypětím všech sil vyvede z hořícího sklepení kostela, kde mimochodem padá jeden hořící trám za druhým, unesenou ženu. To ani nemluvě o hořící nádrži s olejem. Tohle mě hodně připomnělo scénky z Toma a Jerryho.  Podle mne znamená někdy méně akce více.

V závěru to graduje a další scénu při záchraně malé dívenky, kterou pachatel ukryl ve svém doupěti, už nemá cenu ani rozebírat. Nejde mi na rozum, že by opět zásahová jednotka čekala na nějakou Amélii, až si prohlédne místo činu a sama, bez jakéhokoli jištění svými kolegy se pustí do neznámého tunelu, který má různé skrýše a zákoutí. A co ti zuřiví psi jako? Tohle bylo už na mne moc. Není to snad jedno, jestli je místo činu kontaminováno od psů, nebo od zásahovky, která by tam alespoň vyčistila prostor. Nevím, proč si autoři tolik potrpí na absurditách, místo toho aby se snažili co nejvěrohodněji popsat situaci, která by i při reálném zásahu policie mohla nastat. Podle mého názoru se tím z docela napínavé detektivky stává akční trhák, který je na hony vzdálen realitě. Tu ale spousta čtenářů či posluchačů zřejmě nehledá, protože by byla nudná.

A ještě jedna věc co mi neseděla – všechny zločiny a únosy se odehrály během velmi krátké doby, snad pouhých 48 hodin, ale to je opět nereálné. Pachatel by nesměl ani spát, aby to všechno stihnul a provést s takovou precizností a dokonalostí, jak se to snažil autor v knize popsat. A když už si Deaver nevěděl rady, tak jednoduše děj v tom nejlepším skončil, s tím že se pachatel asi teleportoval (viz. Jak zahrabával Amélii na zahradě a mladý detektiv Banks ho pronásledoval). Autor se nijak neobtěžoval věrohodně pospat  jakým způsobem se podařilo pachateli zmizet. Tak prostě utekl.

Ještě malá poznámka k autorovi

Jefferymu Deaverovi se i přes tyto nedostatky, podařilo mimořádným způsobem zachytit pocity a vzpomínky na některé důležité okamžiky svého dosavadního života samotných obětí, které tak výrazným způsobem umocňují morbidní atmosféru příběhu.

A tak moje kritika bude pro spoustu lidí nepodstatná, jelikož tyhle věci asi nevidí každý čtenář nebo posluchač. I já jsem byl při prvním čtení do příběhu tak vnořen, že jsem spoustu věcí jen tak přešel. Důležitý je příběh a stupňující se děj, což se Deaverovi podařilo na výbornou. Škoda jen těch neprofesionálních přehmatů a nedokončené preciznosti, na které si tak zakládá.