Netradičná oslava slnovratu v maskách a kostýmoch z osemnásteho storočia má neslávny koniec – trojica mladých ľudí, ktorá sa jej zúčastnila, je nezvestná. V letnom pokoji ystadskej policajnej stanice sa však nikto príliš neznepokojuje…

Starosti rodičov berie vážne snáď len Wallanderov kolega Svedberg, ktorý sa do pátrania púšťa na vlastnú päsť. Keď je potom nájdený zavraždený vo svojom byte, začne Kurt Wallander hľadať stopy v najvnútornejších tajomstvách rešpektovaného kolegu a okrem iného nájde fotografiu mládeže v kostýmoch.

Siedmy diel série prípadov komisára Wallandera, švédskeho spisovateľa Henninga Mankella, vychádza ako audiokniha pod názvom O krok pozadu, vo vydavateľstve OneHotBook. Čítania sa aj tento raz zhostil Jiří Vyorálek, s ktorým sa vo vydavateľstve o vzniku audioknihy porozprávala Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii…

Kniha O krok pozadu je vaším sedmým setkáním s komisařem Kurtem Wallanderem…
Je to pro mě sedmý Wallander, tím pádem je pro mě starý známý, dá se to považovat za takové důvěrné a v podstatě už rodinné setkání.

Jak se vám daří se do něj převtělit?
To už jde tak nějak samo. Dostal se mi docela pod kůži. Když už je to ten sedmý díl, tak s ním prožívám nové životní fáze a jde to úplně přirozeně, jako lidský vývoj.

V jaké fázi se Kurt Wallander nachází v téhle části?
Teď je ve fázi, že je na tom zase o trochu hůř než kdy předtím, to přichází s věkem. Tenhle příběh je o tom, že Wallander začíná mít trošku větší zdravotní problémy, má děs, co se s ním vlastně děje, a je tam i nejistota ohledně toho, co vlastně víme o lidech, kteří jsou nám blízcí, se kterými spolupracujeme – protože dojde i na vraždu jednoho jeho kolegy. A Wallander přichází na to, že o lidech kolem sebe skoro nic nevíme, takže ho to hází do takových zvláštních pochyb o sobě samém, o existenci všeho a o smyslu jeho práce.

Jak byste Kurta Wallandera popsal?
Je to rozvedený alkoholik, rozpadají se mu vztahy a nedaří se mu navazovat nové, zdravotně na tom není nejlíp… Jeho cesta teď vede spíš z kopečka, ale přesto se snaží vyšetřovat – je to jeho přirozenost, že i přes všechny tyhle věci jde po zločinu.

Čím je vám blízký?
Blízký je mi tím, že když se to v životě všechno hroutí, má práci, která mu dává určitý smysl, které dává všechno. Je pro něj vlastně smyslem života.

Co vám připadalo při natáčení nejtěžší?
Že ty Mankellovy knížky jsou čím dál delší a trvá déle je načíst. Složitost souvisí i s tím, že je to sedmý díl – Wallander je v pořádku, ale u dalších postav, spolupracovníků, kolegů nebo figur, které se ocitly v x předchozích dílech, je složité si vzpomenout, jak jsme je mluvili. To se s režisérem musíme trošku zamyslet, zapátrat v paměti nebo v nahrávkách. Ale na druhou stranu je asi nejdůležitější, aby to bylo pořád provedené zajímavě. Co se týče výslovnosti, tak na tu si už vůbec nestěžuju. Za tu dobu jsem se naučil výborně švédsky, takže to už je v puse, a výslovnost mi nedělá vůbec žádný problém. (smích)

Jak jste se na natáčení připravoval?
Každý má jiný systém. Režisér Michal Bureš na mě vždycky kouká výhrůžně, že nemám žádné poznámky, že si udělám jenom čárku, když mě přeruší, abych věděl, odkud mám znovu začít. Já se ale snažím text dopředu načíst takovým způsobem, abych si do něj nemusel nějak zvlášť čmárat. Spíš se opírám o paměť a vlastní koncentraci, abych zbytečně nespoléhal na to, co budu mít v textu za poznámku. Připadá mi to takové intenzivnější, než si pomáhat značkami. Nebo jsem líný si poznámky dělat, ale já to spíš vysvětluju tak, že jsem soustředěnější.

Na co se v tomhle díle můžou posluchači těšit?
Můžou se těšit na spletitý kriminální příběh se spoustou vražd. Podle Wallandera jsou nesmyslné a nedaří se mu pochopit jejich motivy. Nakonec to nějaký klíč má, ale Mankell vás celou dobu udržuje v napětí. Myslím, že to je zase jedna z nejlepších wallanderovek.