Rozhovor s Klárou Sedláčkovou-Oltovou, vypravěčkou audioknihy Anne ze Zeleného domu, autorky Lucy Maud Montgomery, ktorá vychádza vo vydavateľstve OneHotBook, kde rozhovor s herečkou pripravila redaktorka Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii.

A jak se vám Anne ze Zeleného domu líbila?
Ačkoli je to podle všeho dětská klasika, předtím jsem ji neznala. Je to tak krásné, něžné vyprávění, že jsem ráda za tuhle příležitost k seznámení. Moc se mi líbí, užívám si, že si mohu ten příběh dopřát aspoň teď, když jsem se s ním v tom správném věku minula.

Čím vás knížka oslovila?
Je to příběh dívky, která nemá nic, nikoho blízkého, žádnou rodinu. A postupně se jí toho dostává. Ta dojemná pokora dítěte, jež si na rozdíl od dnešních dětí, které mají všechno, váží každého zážitku, je ohromně působivá. Je to vyprávění o síle fantazie a schopnosti jednotlivce díky ní intenzivněji vnímat svět. V tom je to skutečně nadčasové až aktuální.

Co bylo při četbě ve studiu nejnáročnější?
Nás to bavilo. Anne ve své upovídanosti strašlivě ‘hrne’, při snaze se podělit o dojmy a zážitky se všemi a hned je strašně rychlá. Obvykle se ani ve studiu většinou moc nepřeříkávám, ale tady se mi to dělo tolik, až jsem se musela smát. A pak jsem na to přišla – Anne je zkrátka rychlejší než já. Sype se to z ní tak bleskurychle, že jsem si kolikrát nestíhala uvědomit, co bude její další myšlenka a co je napsáno v další větě. V běžném textu to člověk normálně stihne a díky tomu ví, jak se naladit a jak pokračovat. Tahle holčička ale byla rychlejší než my všichni ve studiu. V tom to bylo zábavné i obtížné.

A užila jste si ty její překotné promluvy?
Já si to užila velmi, ale občas jsem si nebyla jistá, jestli pak večer budu vůbec schopná odehrát představení, protože už jsem byla tak ‘umluvená’. Bavilo mě to, ale bývala jsem z té holčičky asi tak unavená, jako možná byli každý večer její opatrovníci. Takže to bylo milé a zároveň docela náročné.

Vybavíte si nějaký úsek, který vás hodně bavil nebo rozesmál?
Anne je zábavná a vtipná v podstatě pořád. Ale hodně mě pobavila i scéna s Matthewem, který chtěl Anne koupit šaty ve městě, aby jí udělal radost. Její opatrovník je plachý nemluvný samotář, ale má ji natolik rád, že se odváží jít do obchodu koupit holčičí šaty – což je pro něj asi životní výkon, ač ho vlastně nezvládne. Takže tam stojí a znovu a znovu se nadechuje, že požádá o dívčí šaty, ale místo toho nakonec pořizuje spoustu věcí do hospodářství, protože se stydí.

Vidím, že v textu máte různé značky. Jak se na čtení připravujete?
Když jsou složitá souvětí, tak si vyznačím úseky, které k sobě patří. Nebo si na začátku věty vyznačím náladu, ve které má být řečena. Nakreslím si před ni třeba slzu nebo smajlíka, takové základní značky, aby si člověk vzpomněl, co to bylo za situaci, a nezadrhával se na tom. Také jsme si o tom povídaly s režisérkou na začátku i v průběhu čtení.

Máte nějak vyznačeno, kdy mluví Anna?
Vzhledem k tomu, že Anna mluví skoro pořád, tak ani ne, to bych si vypsala fixy. (smích)

A co jste si s režisérkou Jitkou Škápíkovou říkaly?
Na začátku jsme se bavily o základní náladě, a během čtení, jak jsme se postupně dostávaly k ostatním postavám, tak mi režisérka o té figuře vždycky něco řekla, dodala celkovou charakteristiku, abych ji dokázala lépe vystihnout. A pokud se jí zdálo, že by nálada měla být trochu jiná, tak mě zastavila, upozornila, vrátily jsme to a opravovaly.

Vzpomenete si, v čem konkrétně jste se zastavily a upřesňovaly?
Tak například mě Jitka upozorňovala, že se Anne věkově posouvá, protože časový rozptyl je v knize docela velký. Ze začátku to byla malá holčička, ale pak jsme se dostaly i k pasážím, kde už je zralejší. V části, kde je Anně už třináct čtrnáct let, bylo třeba ji už číst maličko jinak, protože vyrůstá, je klidnější, přece jen víc přemýšlí, než promluví. Příběh se začíná víc soustředit na školu, v níž Anne soutěží s Gilbertem. Ale pořád z ní padají různá ‘moudra’. Líbí se mi, jak hlavní hrdinka působí na postavy kolem sebe. Je jasné, že něco přináší do života svým opatrovníkům, ale svou bezprostředností dokáže rozzářit dny i staropanenské tetičce, místní drbně, nebo zaneprázdněným matkám z okolí. Doslova šíří radost ze života. Je to taková… holčička osvětová. Umí uhladit hrany. Proto si nemyslím, že by to bylo jen pro mládež. Je to velmi něžné, což není na škodu si někdy připomínat.

Komu byste tuhle audioknihu tedy doporučila?
Na první dobrou by se dala doporučit malým holčičkám i dospívajícím slečnám, ale řekla bych, že je to rozkošné i pro nás dospělé. Je to takový rodinný titul. A dokonce si myslím, že to budou rádi poslouchat i kluci, protože je tam krásně popsaná dětská fantazie a navíc je to legrace. Podle mě by to měli slyšet jak holky, tak kluci, aby v dnešní době věděli, jak nádherně je možné prožít dětství.

Viděla jste nový seriál Anne ze Zeleného domu, který teď vysílá Netflix?
Zatím ne, ale teď jsem po audioknize tak natěšená, že se určitě podívám…

Co teď čtete nebo se chystáte číst v létě?
Momentálně čtu samé texty do práce a trošku mi to nabývá, takže skoro na nic jiného mi nezbývá čas. Vloni jsem si chtěla přečíst Terryho Prachetta, kterého už jsem strašně dlouho nečetla. Kdysi jsme v Divadle v Dlouhé hráli Soudné sestry, kde jsem ztvárnila svoji oblíbenou čarodějku Magnátu Česnekovou… A teď se mi po těch deseti nebo dokonce čtrnácti letech dostal do ruky další z Prachettových titulů. Doufám, že budu mít šanci si něco přečíst i proto, že moji synové s tatínkem rybaří. Já tomuhle koníčku sice nerozumím, ale pochopila jsem, že tenhle program pro mě bude výhodný. Kluci už teď vyrostli natolik, že si na dovolenou začínám brát knížky.