Hercule Poirot, ktorého naliehavý telegram odvolá z Istanbulu do Anglicka, len tak tak získa miesto na palube luxusného rýchlika Orient Expres, ktorý je mimo sezónu nečakane plný. Vo vlaku ho osloví bohatý Američan Ratchett, ktorý ho požiada o ochranu, pretože sa obáva, že mu hrozí nebezpečenstvo.

Detektív odmietne, no nasledujúce ráno je muž nájdený vo svojom kupé ubodaný. Následne vlak uviazne v závejoch a cestujúci i posádka zostanú ponechaní napospas osudu. Je to zvláštna zmes: Američania, Angličania, švédska misionárka, Talian, maďarský diplomat s manželkou… Každý so svojím tajomstvom, každý so svojou záhadnou minulosťou – a teraz aj s podozrením zo zločinu. Pretože vrah je stále medzi nimi. A všetci sú podozriví…

V pôvodnom znení prinášame rozhovor s hercom Lukášom Hlavicom, ktorý pre vydavateľstvo OneHotBook načítal audioknihu Vražda v Orient Exprese. Priamo vo vydavateľstve rozhovor s hercom pripravila redaktorka Šárka Nováková.

Jak jste se cítil, když jste dostal za úkol vyprávět takovou detektivní klasiku?
Pro mě je to novinka, ani nevím, jestli jsem detektivku někdy načítal. Pro OneHotBook jsem vlastně četl audioknihu Mortdecai: Záhadný případ s knírem, ale tam je detektivní zápletka spíš důvodem pro bujnou vegetaci autorova slovního humoru. A pak jeden příběh s kriminální zápletkou od Petra Stančíka v audio povídkovém souboru Praha noir.

Viděl jste nějaké zfilmované poirotovky, nebo třeba přímo adaptaci Vraždy v Orient expresu?
Kdysi jsem viděl Smrt na Nilu, ještě s Peterem Ustinovem, a Zlo pod sluncem. Ze Smrti na Nilu si ještě rozuzlení vybavuji, z filmu Zlo pod sluncem ovšem už ne. Vraždu v Orient expresu jsem viděl taky, tu verzi ze sedmdesátých let. Ovšem tenhle případ je tak výjimečný, že jakmile ho jednou znáte, rozhodně nezapomenete, kdo vraždil. Agathu Christie samozřejmě obdivuji, ale detektivky jsem vlastně nikdy nečetl. Asi jedinou detektivkou, kterou jsem přečetl, bylo Jméno růže od Umberta Eca. Snad v tom dřív byl i určitý vzdor, protože moje maminka byla v mládí nadšenou čtenářkou detektivek. Já jsem tím žánrem v pubertě možná trochu pohrdal. Po Čtyřlístku a Rychlých šípech a po období romanticko-dobrodružných románů jsem přešel na literaturu faktu, u které zůstávám víceméně doposud. Ale pamatuji si, že když jsem kdysi coby jinoch četl v noci ve stanu povídku Zástup od Raye Bradburyho z hororové sbírky Tichá hrůza, měl jsem poměrně dost nahnáno. Nebo ta povídka Malý vrah… Brr!

Jak na vás působila Vražda v Orient expresu, když jste se připravoval na nahrávání?
Při přípravě na audioknihu a práci na ní jsem byl dost ovlivněný tím, že jsem věděl, jak to dopadne. Přišel jsem tedy o moment překvapení. Nicméně mě stejně znovu překvapovalo, jak Hercule Poirot postupuje. On opravdu vnímá věci, kterých si nepovšimnete. Když jsem to sám četl pečlivě s vědomím, že text budu interpretovat, vyznačoval jsem si v něm pasáže, kde jsem si říkal: „Pozor, tady je evidentně něco, na co se naráží, že to potom bude hrát určitou roli.“ I přesto jsem si pak na mnoha místech připadal jako pan Bouc, když před ním Poirot zpětně objevuje, jak ke zločinu došlo, a říkal jsem si: „Sakra, no jo, takhle to je.“ A uteklo to i mně, přestože jsem text četl pozorně.

Co vás tedy při četbě nejvíc bavilo?
Určitě atmosféra vlaku a pak verbální projev postav, jejich dialogy. To je pro interpretaci velká výzva, a zejména u téhle knihy, kde je tolik postav na jednom místě. I proto jsme se s režisérem Michalem Burešem dohodli, že půjdeme cestou poměrně výrazné hlasové charakterizace jednotlivých figur, aby to bylo přehledné. Jinak by hrozilo, že by se posluchač mohl při poslechu ztrácet, zvláště ve chvíli, kdy se nebude neustále opakovat „řekl ten“ a „řekl ten“. Text někdy volně plyne, protože je jasné, kdo mluví, když to vidíte graficky, ale pokud to jenom slyšíte, je nutné nastínit proměny postav v nějaké zkratce, skice, ale pokud možno výstižně.

Jak probíhá vaše příprava na nahrávání?
Příprava probíhá tak, že si text jednou přečtu bez tužky, pak si vezmu tužku a jedu podrobně. Mám takové svoje „runy“, takové grafické malé značky, jimiž si určuji tempo nebo si v určitých souvětích či větných vazbách dělám poznámky typu: „tady pozor“, „tady je to rytmicky zvláštní“, „tady pokračuje myšlenka“ nebo „tady je změna myšlenky“. Takhle postupuji a text mám potom opravdu takhle nachystaný. Když se do něj podíváte, hned to vidíte: jsou tu křížky, podtrženíčka, odrazy. Někdy jsem si také barevně odlišoval postavy. Poirota jsem si podvědomě zaškrtnul jakoby obloučkem, takovou kulatou věcí, ostatní figury mám v hranatém rámečku. Asi jsem cítil, že hrany Poirota nejsou tak zřetelné, že se ptá vždy jakoby „obloukem“.

Zmínil jste se, že různé Poiroty v jednotlivých filmových zpracováních jste vnímal různě. Jaký je tedy ten „váš Poirot“?
Je strašně těžké říct: „On je takový…“ Je zajímavé, že některé postavy musím vysloveně vidět, abych mohl skrze jejich pro mě imaginární ústa a těla promlouvat – to je pro mě hrozně důležité. U Poirota ovšem někdy vidím jen jeho akci, jeho konkrétně se mi nazřít nedaří. Možná proto, že u něj je tak důležitá analytičnost myšlení, mozku, on sám je spíš mozek… Má sice knír, navoskované vlasy, temné oči, je to zvláštní malý mužíček , ale člověk u něj víc slyší pohyb myšlenek, než že by ho měl vizualizovaného. A přitom jako vypravěč se Poirotovi nejvíc blížím.

Takže ho nevidíte, protože jste to nejvíc vy?
Asi ano. Není tam ten odstup. To hledisko, ta perspektiva – je nejvíc ode mě. Pozice vypravěče se nejvíc blíží úhlu pohledu samotného Hercula Poirota.