V masovom hrobe v Šanghaji je nájdených osemnásť znetvorených a pokrájaných ženských tiel. Na miesto činu je vyslaný Li Jen, pretože objavené mŕtvoly môžu súvisieť so starou nevyriešenou vraždou v Pekingu. Keď vyšetrovatelia pri pitvách odhalia strašné okolnosti šanghajských vrážd, s hrôzou si uvedomia, že majú dočinenia s neľudským monštrom.

Tretí prípad detektíva Li Jena a americkej súdnej lekárky Margaret Campbellovej poslucháčov opäť zoberie na exotické miesta, ktoré prebádajú vďaka hercom Jane Plodkovej a Martinovi Myšičkovi, ktorí audioknihu Sál Smrti od spisovateľa Petra Maya pre vydavateľstvo OneHotBook načítali. S hercami sa porozprávala redaktorka Šárka Nováková.

Jak se vám podařilo ponořit se do třetího dílu série, když už oba hlavní hrdiny dobře znáte?
Jana Plodková: Návrat byl samozřejmě jednodušší než u druhého dílu a docela mě překvapilo, že jsme se s Martinem Myšičkou okamžitě napojili. Chvilku nám trvalo, než jsme si rozhýbali mluvidla – tedy hlavně já, protože po roce, kdy jsem hrála klasicky „celým člověkem“, je to úplně jiný druh práce – když je třeba používat jenom jazyk a hlas. Ale vlastně to najednou šlo všechno mnohem snáz. A aby to pro publikum bylo pořád zajímavé, musí se ve vztahu mezi postavami pořád něco dít, takže se tam musí střídat, že se mají rádi, nemají rádi. Připadá mi, že v tomhle díle jsou Margaret a Li k sobě navzájem ještě odtažitější než předtím.

Martin Myšička: Musím se přiznat, že série Čínských thrillerů od Petera Maye je pro mne velmi zručně napsaná mainstreamová detektivka. Příběh má napětí, chvílemi až romantickou zápletku a zároveň nám ukazuje život v dnešní Číně, což jí přidává na atraktivitě. Zároveň ale nemohu mluvit o nějakém hlubokém ponoru, od toho jsou zřejmě jiné tituly, tohle je spíš odpočinková literatura. A pro nás víceméně řemeslná práce, i když to myslím v tom nejlepším slova smyslu – my s Janou a režisérem Michalem Burešem se poctivě snažíme posluchačům připravit zajímavý zážitek.

Michal Bureš: Z Martina Myšičky a Jany Plodkové se stala velmi sympatická a velmi propojená dvojice, která na sebe slyší. Práce na dialogizaci mě velice bavila, protože jsem věděl, jak to bude znít, a to pro mě bylo zajímavé. Posluchače k tomu navíc obohatí ještě skvělá hudba Honzy Horáčka.

Čím se Sál smrti liší od předchozích případů Liho a Margaret?
Jana Plodková: Tenhle díl je strašně napínavý – ve mně osobně budila zápletka strašnou zvědavost. Rozhodně stojí za to si tenhle případ poslechnout. Z těch tří čínských thrillerů, které jsme zatím nahrávali, mi připadal opravdu nejnapínavější.

Martin Myšička: V tomto díle jsou mimo jiné dvě základní odlišnosti: hlavní příběh se odehrává v Šanghaji, a ne v Pekingu. Takže můžeme sledovat, jak jsou Peking a Šanghaj dvě velmi rozdílná města, vlastně úplně jiné světy. Navíc do děje vstoupí i Liho mladá atraktivní kolegyně ze šanghajské policie a takzvaně zamíchá karty ve vztahu Li a Margaret.

Michal Bureš: Tento případ je ze začátku nepřehledný, protože je tam spousta mrtvých žen, které zemřely při pitvě zaživa. Byly jim podávány velké dávky sedativ, zároveň ale bylo do jejich těl zasahováno velmi brutálním způsobem. Peter May v každém díle série řeší v rámci detektivního případu i nějaký etický problém – v první audioknize to byly například geneticky modifikované potraviny, tady je to obchodování s lidskými orgány. Vždycky si vytyčí nějaké téma a k tomu napíše příběh.

V jaké výchozí situaci se v tomhle díle nacházejí dva hlavní hrdinové?
Jana Plodková: Margaret se vrací z pohřbu svého otce, nějakou dobu strávila v USA, takže s Lim nebyla, a mezitím se Liho spolupracovnicí stala nová krásná šanghajská policejní seržantka, komisařka Mej-Ling, která dává jasně najevo, že o něj má zájem. Takže Margaret přijede po delší době zpátky a hned dostane takovou ťafku.

Martin Myšička: Li se stará o svou malou neteř, Margaret je kvůli smrti svého otce v USA, takže jsou od sebe odloučeni a tím i v každém narůstají pochybnosti, zda je jejich vztah natolik silný, aby je dokázal přenést přes tak velké kulturní rozdíly Číny a Ameriky, které přináší život každého z nich. Li je vyslán řešit případ do Šanghaje a tak se i on stává tak trochu cizincem, byť ve své rodné, ale obrovské Číně.

Michal Bureš: U Petera Maye všechno funguje jako určitý mechanismus. I otázka střetu Východu a Západu, přemýšlení a tradice, nějaké progrese, kuchyně, stravování, obyčejů, na které si Margaret postupně zvyká. Celá řada je opravdu koncipovaná jako série, i jednotlivé díly se skládají z epizod, které jdou za sebou a někdy jsou romantické, občas napínavé, jindy děsivé – a dohromady vytvářejí takový koktejl, který vás udržuje v ději a předkládá jednotlivé motivy. Je to dobře napsaná detektivka, která vás – pokud máte rádi Mayův rukopis – nezklame. Pokaždé se setkáte se „svými“ hrdiny, které znáte, a můžete s nimi strávit další příběh…

Jak se vám natáčí, když nahráváte společně, když jsou ve studiu dva herci?
Jana Plodková: Tentokrát jsme měli asi tři společné frekvence. Když s Martinem Myšičkou natáčíme spolu, tak je to mnohem zábavnější a taky jednodušší, protože na sebe můžeme reagovat.

Martin Myšička: Je to podobné jako při předchozích dílech. Pokud jsme spolu ve studiu a střídáme se ve čtení, třeba po stránce či dvou, jsme v kontaktu, můžeme se inspirovat, také ve chvíli, kdy čte ten druhý, můžeme odpočívat, takže vydržíme i delší frekvenci. Má to úskalí, když čekám na svůj part delší dobu, to pak hrozí, že „vychladnu“, a hůř se mi pak do čtení naskakuje. No a pak jsou chvíle, kdy spolu máme přímo nějaký dialog a to je pak už práce jako při natáčení rozhlasové hry. A má to i blíže k hraní, což je paradoxně snazší než samotná četba.

Michal Bureš: Pro režiséra je to vlastně stejné, protože jde o literární dialog, ne o dramatický dialog. Není to klasická dramatizace, je to četba dialogů. Jsou to dva party, někdy převládá muž, jindy žena, občas spolu vedou rozhovor. Takže když jsou ve studiu dva, je to pro mě podobné, jako když je tam jeden.

Co vás při četbě obzvlášť bavilo?
Jana Plodková: Pro mě byly zábavné momenty, kdy se Margaret ocitla na jedné večeři a musela ochutnávat čínské speciality, ze kterých se jí zvedal žaludek. To bylo docela zajímavé, protože se s tím dalo hezky pracovat.

A výslovnost čínských názvů už vám nedělá problémy?
Jana Plodková: To už je v pohodě. Já i Martin už prakticky oba mluvíme čínsky. (smích)