Audioknihu Jsou světla, která nevidíme pre OneHotBook načítala dvojica David Matásek a Tereza Vilišová. Silný emotívny príbeh o dievčati, ktoré žije so svojim otcom v Paríži, no ich šťastný život sa zmení v momente, keď dievča oslepne a musí si zvykať na nové situácie… Ako vznikala audio podoba tohto príbehu, o tom sa s oboma hercami porozprávala Šárka Nováková z vydavateľstva, v ktorom kniha vyšla. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii a rozdelený na dve časti. Druhú nájdete na našich stránkach v stredu.

Jak se vám Jsou světla, která nevidíme líbila?
David Matásek: Líbila se mi hodně, to je literatura, která mě baví. Komorní příběh dvou lidí na pozadí celosvětové tragédie, jakou druhá světová válka rozhodně byla. My už dnes druhou světovou válku vnímáme jako dávnou historickou událost. Ale je dobré si na malých osudech připomínat, co to pro jednotlivce znamenalo, kolika lidem to změnilo život do kořene… Je to dobrá knížka.
Tereza Vilišová: Kniha mě absolutně nadchla! Je nádherná a čte se sama. Je to má první audiokniha, takže jsem byla ráda, že jsem se do knihy prakticky hned s první stránkou začetla a nechala se vtáhnout do příběhu, protože tím pádem pro mě byla celková příprava velmi příjemná.

Četli jste si při přípravě jen svoji část, nebo celou knížku?
David Matásek: Na to je to až příliš dobrá kniha, než abych si přečetl jen svůj part. Navíc se vždycky i pracovní texty snažím číst celé.
Tereza Vilišová: Četla jsem samozřejmě celou knihu; potřebuji mít celkový přehled v ději, znát souvislosti, orientovat se v ostatních postavách. Ani si neumím představit, že bych si přečetla jen svou pasáž ‒ to je jako kdybych si v divadelní hře přečetla jen repliky postavy, kterou mám hrát…

Vyprávíte jednu ze dvou linií příběhu. Jak jste se s režisérem rozhodli četbu pojmout?
David Matásek: V tomto případě by nebylo vhodné přehnaně modulovat hlasy jednotlivých postav, ale je důležité při četbě myslet na člověka, jehož očima se na příběh díváme. A to tam pak pronikne – třeba určitá překotnost vyprávění, která je v myšlení ústředního mladého génia. Stačí prostě myslet a dívat se na příběh v jeho perspektivě, pak už se ty figury samy odliší.
Tereza Vilišová: Nejen, že jsou v knize dvě vyprávěcí linie, ale některé pasáže se ani neodehrávají chronologicky. Snažili jsme se, aby výsledek nepůsobil příliš roztříštěně a posluchač se dobře orientoval. Zvolili jsme přístup vševědoucího vypravěče. Ovšem dvě hlavní postavy dospívají a stárnou, což se snad, spíše než hlasovou modulací, povedlo vystihnout napětím v řeči a také způsobem myšlení, který je obsažen v textu. I když nejrůznější hlasové odstíny se tam asi dostaly také, protože obě postavy procházejí velmi dramatickými událostmi. V příběhu Marie-Laury bylo nadto hodně vedlejších postav, některé bylo potřeba odlišit i hlasově, ale na prvním místě vždy stál pokus vystihnout jejich uvažování, což se pak odrazilo i na hlasovém projevu.

Čím vám byla blízká hlavní postava linie, kterou jste jako vypravěči dostali na starosti?
David Matásek: Werner je hodně výjimečný chlapec. To jeho zvláštní nadání mi chvílemi připomínalo Plechový bubínek. Dnes už bychom možná řekli, že protagonista je v nějaké autistické škále… Když přijde tak zásadní dějinná událost, jako byla druhá světová, pohne osudy všech lidí, ať už je to slepá holka v Paříži nebo sirotek z Podhůří. Tenhle román výborně ukazuje, jak válka dokáže zamíchat kartami a osudy. Kdyby nebyla, možná by i tak talentovaný hoch zůstal jen chudým sirotkem a nikam by se neposunul. Ale protože válečná mašinérie potřebovala „krmit“ čerstvou krví, dostal příležitost udělat vojenskou kariéru a zároveň se zabývat tím, co ho nejvíc baví – být radiotechnikem. Je to zajímavý i napínavý příběh.
Tereza Vilišová: Líbilo se mi, že Marie-Laure není napsaná jako chudinka, kterou litujete, ale naopak vás baví se napojit na její zvídavost a představivost. Díky hendikepu, se kterým neskutečně statečně bojuje vlastně nejen ona, ale i její “rodina“, je velmi odvážná a dokáže žít plnohodnotný život. I za těch šílených a dramatických situací, do kterých se dostane.

Werner je zmítán ambivalencemi mezi tím, co dělá a co vnímá jako správné. Snažil jste se to v četbě nějak zdůraznit?
David Matásek: To je tak dobře napsané, že není třeba vyznění nijak tlačit. Je to literatura ze života a celý život osciluje mezi dvěma póly; v člověku se vždycky perou dva principy, rozum a cit. Každý, kdo alespoň trochu vnímá svět, cítí, že se v něm sváří dvě síly. Někdy jsme řízení rozumem a někdy srdcem. Naše rozhodování se zkrátka skládá z těchto dvou materií.

Jakým způsobem jste při četbě pracovali s tím, že v audioknižní nahrávce hraje velkou roli právě rádio a vysílání?
Tereza Vilišová: Sama jsem zvědavá, jak to v nahrávce vyzní. Jak se nám povedlo tohle všechno vystihnout. Těžko se to popisuje. Ta kniha je v tomto ohledu tak dobře napsaná.

Příběh se odehrává v Německu i ve Francii, jak jste to zvládali jazykově?
David Matásek: Francouzsky neumím, ale pan režisér Michal Bureš ano, takže mě podobnými úskalími vždycky provedl – stejně jako mi pomohl s francouzštinou v Mayově Výjimečných lidech. Co se týče němčiny, tu si myslím, že bychom měli umět všichni – jsou to naši největší sousedi a jsou nám blíž, než jsme si možná ochotni přiznat. Kavárenský intelektuál se možná bude ofrňovat, že je to tvrdý jazyk, ale každý jazyk je podle mě svým způsobem krásný. Němčinu umím přečíst, i když dorozumívám se už o něco klopotněji. Nicméně s němčinou ani angličtinou nemám problém.

Tereza Vilišová: Na gymnáziu jsem měla francouzštinu, není mi tedy úplně cizí. Ale dlouho ji nepoužívám aktivně, takže jsem toho dost zapomněla. Režisér Michal Bureš ovšem francouzsky mluví dobře, takže mě bezpečně korigoval. Francouzština je akusticky velmi výrazná, takže v pasážích, kdy se střídá francouzština s češtinou, jsme se snažili spíš o přirozenou výpověď, než o brilantní výslovnost. Šlo zkrátka o to, aby to znělo bezprostředně. Tak uvidíme.

A jak na vás působil popsaný genius loci těch míst?
David Matásek: Já jsem v Saint Malo jsem dokonce byl, takže se mi hrozně líbilo, když jsem to pak četl – hned se mi to místo vybavilo. Pasáže z Francie sice většinou četla Tereza, ale i Werner se nakonec do toho městečka dostane. I z toho důvodu je dobré cestovat – nikdy nevíte, kdy se vám to nakonec zúročí a pak víte, o čem mluvíte, nebo máte alespoň nějakou představu. Jde hlavně o tu atmosféru; město je samozřejmě postavené celé znova, válku nepřežilo. Dneska je to takový skanzen, ale jeho jádro jistým způsobem odpovídá původní podobě. A ty komíny… Snad každý pokoj má svůj komín. Z každého většího domu trčí asi patnáct komínů. A jsou pořádně vysoké, protože tam hodně fouká od moře, tak aby měly nějaký rozumný tah. Je to krásné město, zvláštní. Jako celá Normandie a Bretaň.