S hercami Davidom Matáskom a Terezou Vilišovou pokračujeme v rozhovore o audioknihe Jsou světla, která nevidíme, ktorá vyšla vo vydavateľstve OneHotBook. Prvá časť rozhovoru vyšla v pondelok. S hercami sa porozprávala Šárka Nováková z vydavateľstva, v ktorom audiokniha vyšla. Aj druhú časť rozhovoru prinášame v pôvodnej verzii.

Korigoval vás při natáčení audioknihy nějak režisér?
David Matásek: Někdy na mě spěchal, ale on ví, proč to dělá. Protože únava a pokročilá hodina při dané frekvenci způsobuje, že i mozek trochu zpomalí, podřadí… a pusa taky, protože se soustředí na to, aby správně vyslovila všechna ta písmenka. A protože na sebe s režisérem díky moderním technologiím při nahrávání vidíme, vnímám, jak máchá rukama jako větrný mlýn, což znamená: Přidej, přidej! A někdy je to skutečně otročina. Ale rozumím tomu a vždycky ho poslechnu.
Tereza Vilišová: S Michalem Burešem jsem už několikrát spolupracovala v rozhlase a vždycky to stálo za to. Michalovi jsem absolutně důvěřovala, je zkušený a má dobré ucho, které vždy a spolehlivě odhalí mé slabiny… Baví mě, že říká na rovinu, co si myslí – pro mě je tahle přímá cesta příjemnější, než nějaké “slovní tanečky” kolem. Byla to moje první audiokniha, takže pro mě byla spousta věcí nová a tím pádem jsem ocenila, že mě vede někdo, kdo mě pracovně už zná. Když pominu běžné záležitosti – mám tím na mysli vše, co přináší spolupráce herce a režiséra – tak myslím, že nejvýraznější korekce byla v tempu čtení.

Jakým způsobem se na takovou četbu připravujete?
David Matásek: Hlavně si to pořádně přečtu. Tolik tužek v lese neroste, abych si podtrhal celou knížku. Ale když jsou to dialogy, tak má podtrhávání smysl. A cizí slova si podtrhávám, protože si jich pak oči všimnou dopředu a můžete si je připravit, nebo se zeptat chytrého režiséra.
Tereza Vilišová: Pro mě bylo důležité stihnout knihu přečíst celou najednou a ten dojem z ní nechat v sobě zrát. A pak se před každým natáčecím dnem opakovaně pročítat pasážemi, které se měly nahrávat. Taky pro mě bylo důležité se na ten den dobře vyspat, protože učíst velké celky a natáčet v kuse několik hodin je dost náročné a únava se často projeví právě na hlase. No a hlavně pak samotná koncentrace ve studiu. Aby výsledek nebyl jen “přečtení”, ale interpretace…

V audioknize čtete v audioknize každý „svou“ linii, ale měli jste i společnou frekvenci…
David Matásek: V některých kapitolách jsou dialogy, které jsme tak i četli. Je lepší to dělat zároveň na živo, když máme tu možnost, než natočit jednoho a pak tam zvukově „dolepovat“ druhého. My se navíc známe s divadla, oba hrajeme v inscenacích na Nové scéně Národního divadla: německé drama Spolu/Sami a současnou britskou hru Láska a informace. Takže jsme se spolu rádi sešli i ve studiu. Tereza na mě navíc také působí jako souboj dvou principů, éteričnosti a racia, hlubšího hlasu a vnímání – což pak v tom zvuku zajímavě funguje.
Tereza Vilišová: Měli jsme jednu společnou frekvenci, a já za ni byla moc ráda, protože bylo podnětné a inspirativní slyšet i vidět, jak David ke své postavě přistupuje. Příběhy našich figur se v knize určitým způsobem prolnou, takže by mě určitě nebavilo, kdybychom si to načetli každý sám. S Davidem se vždycky spolupracuje skvěle. Baví mě jeho profesionalita, zanícenost pro věc zároveň schopnost nadhledu.

Uvedl jste, že se vám kniha Jsou světla, která nevidíme, hodně líbila. Jaká literatura se vám tedy líbí? Co čtete?
David Matásek: Mám na čtení bohužel jen málo času. Mám rád historické romány, literaturu faktu – zkrátka dobré knihy. Mám rád Kurta Vonneguta – to je moje celoživotní láska. Je to satirik a ironik, ale zároveň je jistý způsobem citlivý. Aby se dal přežít tlak okolního světa, člověk si musí obléct klaunský kostým a trošičku to shodit – tomu rozumím a je mi to blízké. A snažím se číst knihy, které se vztahují k mojí práci. Ne že bych tedy četl herecké memoáry, ale třeba právě při zkoušení mysteriózní detektivky Láska a informace jsem si přečetl aspoň jednoho Nesbøho, i když tomu žánru jinak moc neholduji. Také jsme se koukali na severské detektivní seriály, kterým jsem nečekaně docela propadl. Samozřejmě znám Most, ale nadchlo mě Městečko Fortitude. Britsko-skandinávský seriál se odehrává na Špicberkách, kam už ani medvědi nechodí dávat dobrou noc. Okruh podezřelých je tedy značně uzavřený a do toho se vrší jeden průšvih za druhým a je to brilantně natočené.
Tereza Vilišová: Líbí se mi různorodá literatura. Potřebuji pestrost. V poličce s novými knihami, na které se teď těším a které čekají na přečtení, mám od Pavla Kosatíka knihu Baronka v opeře o životě Jarmily Novotné nebo O kolečko míň, aneb můj život s autismem od Josefa Schovance, Amerického císaře od Martina Pollacka a sbírku básní Otec seče trávu od Dagmar Urbánkové.

Posloucháte i audioknihy?
David Matásek: Teď bohužel nemám moc kdy poslouchat, už proto, že jsem interpret – což není zrovna profese, která by si mohla práci zpestřovat poslechem mluveného slova. Ale už jako dítě jsem byl odkojen rádiem, dramatizacemi, čtením na pokračování, pohádkami. Považuji to tedy za velice důležité, protože poslech rozvíjí fantazii. Když příběh slyšíte, pořád si to představujete po svém. K dětem se díky tomu může dostat i náročnější literatura, kterou by si třeba ani nepřečetli sami. Můžou si to vychutnat, ale zároveň zapojit vlastní mozek. A moc mě potěšilo, že na to, že jsem vlastně audioknižní novic, mám na četbu strašně moc ohlasů. Stává se, že si vás lidi pamatují, že vás viděli v televizi, ale když vás někdo osloví s tím, že se mu líbilo, co jsem četl, to jsem opravdu nečekal.