Rozhovor s herečkami Lenkou Vlasákovou a Terezou Dočkalovou, interpretkami audioknihy Hana spisovateľky Aleny Mornštajnovej, ktorá nedávno vyšla vo vydavateľstve OneHotBook, kde sa s oboma herečkami porozprávala redaktorka Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii…

Deväťročná Mira hnevala a za trest nedostala na rodinnej oslave zákusok. Riadením osudu je práve toto zlomový moment, ktorý spúta jej budúcnosť so životom čudáckej a tichej tety Hany a odhalí pohnutú rodinnú históriu. Čo sa vlastne stalo Hane, kedysi vyhlásenej ráznej krásavici? Je možné niesť si v sebe celoživotné pocit viny za niečo, k čomu došlo skôr súhrou náhod a dejinných okolností?

Čím vás román Hana oslovil?
Lenka Vlasáková: Byla to velká shoda náhod, protože těsně před tím, než mě vydavatelství oslovilo s četbou audioknihy, jsem tu knížku s velkým zápalem asi za tři dny přečetla. Román jsem zhltla a sotva jsem jej zavřela, podívala jsem se na text od OneHotBook a zjistila jsem, že jde o stejné vyprávění. To bylo neskutečné. Byla jsem úplně nadšená, strašně mě potěšilo, že mám možnost to načíst. Ten příběh se mi zdá neuvěřitelně silný, je to krásně napsané a byla jsem ráda, že jsem se s autorkou mohla osobně potkat na křtu audioknihy na veletrhu Svět knihy.
Tereza Dočkalová: Já knížku předtím neznala, ale moje známá, která se věnuje židovské tematice, mi říkala, že to četla, a dávala to přečíst i mojí mámě. Vlastně jsem nic neočekávala, nebrala jsem to jako nějaký aktuální literární hit, což je lepší – zážitek byl pak umocněnější, protože člověk vůbec neví, co se mu dostalo do ruky. To mám radši. Pak jsem text četla na hájovně u rodičů, která je kousek od Frenštátu pod Radhoštěm, jednu zastávku vlakem od Valašského Meziříčí, kam je příběh zasazen. Dlouho jsem si myslela, že už mám to téma nějak zpracované. Viděla jsem spoustu filmů, četla mnoho knih, shlédla celé Lanzmannovo Šoa, hrála ve hrách George Taboriho, ale díky Haně jsem zjistila, že ještě ne – což je právě tím lokálním dopadem. Ve Valašském Meziříčí se potkali moji rodiče a já jsem se narodila v Novém Jičíně, kde se děj také odehrává, takže mě příběh strašně dostal, protože ta místa znám. Musela jsem to chodit rozdýchávat ven.

Co ve vás nejvíc rezonovalo?
Lenka Vlasáková: Že je to silný a přitom jednoduchý, upřímně napsaný hluboký příběh. Upřímnost je tam pro mě nejsilnější – v osudech židovské rodiny, které se odvíjejí nejen za války, ale i po ní. Ve všem, co si potom lidi v sobě nesou dál a jak má každý z nás jiné dispozice k tomu se s tím vyrovnat – někdo má předpoklady se oklepat a jiný si ta traumata nese v sobě.
Tereza Dočkalová: Představa Hany jako dívky plné života, která má svoje lásky a nejhustší vlasy ve městě. Je divoká a má svoje sny… Vidíte člověka a pak torzo toho, co z něj zbylo. To je na tom to děsivé, že si člověk najednou uvědomí, kolik vztahů a kolik snů válka zpřetrhala. Kolik duševního vlastnictví sprovodila ze světa. To mě na tom dostalo. To zlomení člověka. Že se vrátí jen kostra, která už ani nechce být na světě. A optikou dítěte je to pak taková podivná teta, jejíž přítomnost všechny obtěžuje.

Jak byste popsala „svou“ postavu Hany/Miry, z jejíž perspektivy příběh čtete?
Lenka Vlasáková: Myslím si, že Hana je bytost, která přitahuje všechny bolesti světa. Je silná v tom, že to všechno zvládla a přežila, i když ona sama se tak nevidí. Je mi na ní sympatická vůle a odhodlanost žít dál, kterou v sobě má, ačkoli ona si to nemyslí, a přesto je nakonec silnější než všichni ostatní, víc než sama tuší.
Tereza Dočkalová: Na Miře se mi líbí, že osud jí i celé její rodině hrozně naložil, ale ona se z toho vždycky nějakým způsobem dostane a žije dál, že to nevzdává. Je mi hodně sympatická i jistou nepoddajností. Jak to hned v úvodní kapitole píše sama autorka – že je to příběh o tom, jak zlobení a drzost mohou člověku zachránit život.

Jak jste s režisérkou Jitkou Škápíkovou přistupovaly k hrdinkám, jak moc jste se chtěly ponořit do jejich perspektivy?
Lenka Vlasáková: Snad se mi to nějak podařilo. (směje se) Hanina zdánlivá mlčenlivost a vtahování se do minulosti je pro mě hrozně silné – a kdybych prožila to co ona, tak bych to asi měla stejně –, ale zároveň je v ní vůle tady být a vnímat život. Hana má pocit, že je nehybná, ale přitom to není pravda. Sama sebe popisuje, že jenom jakoby sedí a všechny vzruchy a emoce současného světa jdou mimo ni, což ji vlastně spíš vrací do minulosti. Ale zároveň je schopná vychovat svoji neteř, postarat se o ni, dát jí nějaké zázemí, což si uvědomí až zpětně.
Tereza Dočkalová: Vzhledem k tomu, že příběh vlastně vypráví retrospektivně už dospělá Mira, jsme si řekly, že není potřeba tlačit na stylizaci holčičky. Když poslouchám mluvené slovo, líbí se mi, když se interpret lehce upozadí a nechá spíš vyniknout příběh, než aby to nějakým způsobem příliš bral za své nebo herecky přibarvoval pocity a názory.

Zajímá vás nějak víc osobně téma, o němž příběh pojednává?
Lenka Vlasáková: Myslím si, že jak Hana, tak její matka podcenily situaci. Podle mě to tehdy byla tragédie mnoha židovských rodin – nám se to teď lehce říká, protože víme, k čemu to spělo –, ale většina Židů si to v té době nedokázala představit, ani se zkušeností první světové války, že po dvaceti letech přijde ještě silnější rána. Nepodcenila to jenom židovská komunita, ale celá vládnoucí garnitura v Anglii, ve Francii, nikdo si tehdy v Evropě nedokázal představit, že druhá válka přijde tak brzo a s takovou intenzitou. Ještě v padesátých a šedesátých letech pak o tom, co se dělo, celá společnost mlčela, nikdo se s tím nechtěl konfrontovat. Nikdo to neřešil a jsme schopní se o tom bavit až teď. Ovšem těsně po válce, ale ani třeba dvacet nebo třicet let poté, se o tom nehovořilo. Lidé, kteří se vrátili, nebyli nijak ošetřeni, s jejich posttraumatickou poruchou nikdo nepracoval. Prostě je v tom nechali a všichni jen dělali „zaplať pámbu, máme to za sebou“ a jedeme dál. A právě i Hana v tom zůstane, nikdo jí s tím nepomůže. Už v Bibli je uvedeno, že až do sedmé generace člověk zodpovídá za činy svých předků… Hluboký motiv jednání minulých generací, které ovlivňují moje jednání, vnímám i v sobě.
Tereza Dočkalová: O téma holokaustu jsem se hodně zajímala a stále se o něj zajímám, protože v rámci toho, co se teď děje ve střední Evropě, že se zase vrací extremistické názory, je to nasnadě. Lidé mají krátkou paměť, často nemají vzdělání a nečtou, protože kdyby četli, tak by se stejně jako já báli, že se to může vrátit.

Jaké pro vás bylo natáčení audioknihy?
Lenka Vlasáková: Pro mě je to vždycky trochu oříšek – není pro mě snadné potýkat se s textem. Myslím, že se mnou měla režisérka hodně práce, ale hlavní je ten výsledek, kdy posluchač už dostane tu nejčistší a nejlepší verzi bez jakýchkoli chyb. A to se snad nakonec povedlo.
Tereza Dočkalová: Pro mě to byla první audiokniha. Mám zkušenosti s rozhlasem, kde jsem poměrně často, z čehož mám velkou radost, protože ,mluvené slovo‘ je nádherná disciplína a mě to hrozně baví. Ale audioknihu jako takovou, vyprávění delší než deset stran, jsem doteď ještě nedělala.

Co pro vás bylo nejtěžší?
Lenka Vlasáková: Dlouho se soustředit. Zjistila jsem, že mi to moc nejde.
Tereza Dočkalová: Načítání audioknih je těžší, protože v tom je člověk sám a musí se soustředit daleko delší dobu a intenzivněji. Navíc jsou v textu velmi rozvité věty, takže je někdy náročné je umyslet tak, aby to člověk nepřečetl jen nějak automaticky. Po dvou hodinách čtení – jak s tím nemám moc velkou zkušenost – jsem k tomu někdy měla sklony, což ale paní režisérka pokaždé hned slyšela, upozornila mě na to a opravovaly jsme.

Jak jste se na nahrávání ve studiu připravovala?
Lenka Vlasáková: Text si vždycky sama několikrát přečtu – čtu si ho nahlas a dělám si do něj poznámky. V souvětích, která jsou na tři čtyři řádky, si hledám smysl a význam a propojuju si to, spojuju, něco si podtrhávám, dělám si značky. Mám to natrénované z rozhlasu a z práce na rozhlasových hrách. Tam je to ovšem trochu něco jiného, jste v určité situaci, ale tady si ty situace vytváříte sami. Hrozně ráda čtu v rámci akce Noc literatury, kde už jsem četla asi pětkrát. Celý večer, třeba desetkrát nebo patnáctkrát za sebou, čtete jeden text. Máte na to čtvrthodiny, pak se lidi přesunou, a vy to čtete znova, jen jinému publiku. Je pro mě zajímavé, jak se ten text během večera proměňuje, jak máte čím dál větší šanci ho hrát, jak se do něj víc dostáváte. U audioknih čtete pořád dál a dál a to je pro mě mnohem těžší.
Tereza Dočkalová: Hodně jsem si text poznámkovala a několikrát četla první kapitolu jako takový vstup do vyprávění, který je potřeba dobře znát, ale potom dál už jsem to neměla tolik načtené a snažila jsem se hlavně soustředit na to, že je to příběh. Paní režisérka mi poradila dobrou fintu – že si člověk neustále musí to, co čte, představovat, aby byl pořád v tom příběhu. Což je náročné na koncentraci, ale je to výborná pomůcka.

Posloucháte audioknihy?
Lenka Vlasáková: Audioknihy miluju a hodně jich mám i od OneHotBook. Poslouchám je v autě nebo večer s dětmi.

Co ráda čtete?
Tereza Dočkalová: Mám strašně velký rozptyl – ale miluju Petera Høega. Z českých próz mě strašně bavilo Jezero od Bianky Bellové a od Marka Šindelky Mapa Anny nebo Únava materiálu.

V čem je načítání audioknih jiné, než když hrajete celým tělem v divadle?
Tereza Dočkalová: Pro mě je to jiné hlavně v tom, že v divadle se snažíme být co nejvíc uvnitř příběhu a víme o něm všechno. To, co člověk po dvou měsících vidí na jevišti, je špička ledovce, důsledek mnoha debat a zkoušení různých cest, je za tím hromada práce a to, co jde vidět, už jsou jenom metafory nebo obrazy toho, na co člověk spolu s ostatními přišel nebo čeho se dotkl. Za výslednou nahrávkou je samozřejmě taky schovaná spousta neviditelné práce množství lidí, ale z mého pohledu jsem to nakonec jen já s režisérkou, kdo se snaží o ten nejlepší tvar. Načítání audioknihy je takové „nošení příběhu do ucha“.