Chodiť po horách bolo pre Pietra odmala úplne prirodzené – na výstupy ho bral otec, z ktorého sa v kockovanej košeli, manšestrákoch a vlnenom svetri stával iný človek. Tento zaprášený, slnkom spálený, unavený a šťastný horal nijako nepripomínal samotárskeho naštvaného chemika dusiaceho v sebe zlosť na celý svet.

Po kopcoch Pietro putoval aj s najlepším kamarátom a na vrcholky sa vrátil, aby tu vlastnými silami postavil dom. Hory sa stali jeho osudom, zostali navždy v ňom, aj keď ho niekedy prúd života zaniesol inam.

Prvou audioknihou talianskeho autora Paola Cognettiho, vychádzajúcou v českom jazyku vo vydavateľstve OneHotBook je kniha Osm hor. Načítania sedem a pol hodinovej nahrávky sa zhostil český herec Pavel Batěk. Rozhovor s ním vo vydavateľstve pripravila Šárka Nováková. Prinášame ho v pôvodnej verzii…

Jak se vám román Paola Cognettiho Osm hor líbil?
Líbil se mi moc, člověk se v něm najde, tím spíš, že hory mám taky rád. Vlastně jediný sport, který uznávám, a baví mě, je chození po horách. I když jich nemám zmáknutých zase tolik.

Jak jste se v příběhu tedy našel vy osobně?
Spíš jsem v něm našel nějaké podobnosti. Třeba otec hlavního hrdiny mi svým přístupem připomínal mého tátu – byl to takový pracant, který zvládal manuální práci a byl zručný. Ale byl hodně přísný. Po horách jsme zase chodili s maminkou, ale ta nás rozhodně nehonila tolik jako hlavního hrdinu knihy jeho táta.

Vzpomněl byste si na nějaký zážitek z hor, na nějaký výlet, když jste byl dítě?
S mamkou jsme na hory jezdili často, a ať to bylo v kterýchkoli horách po celém Československu, tak jsme se s bráchou a kamarádem od hlavní výpravy odtrhli a šli hlava nehlava k cíli. Často jsme bloudili, ale vždycky jsme k cíli došli alespoň o hodinu dříve. Pokaždé jsme dostali pořádně vynadáno, ale na druhou stranu jsme si měli o čem povídat a co si pamatovat.

Hlavního hrdinu Pietra hory okouzlily, takříkajíc se staly jeho osudem…
Ono to bylo asi nevyhnutelné, protože takhle byl vychovávaný a měl je v krvi. Ale spíš bych se přiklonil k přístupu jeho matky, která se vzhlédla v těch horských polohách, kde jsou ještě lesy a příroda.

Máte své oblíbené hory, kam rád jezdíte?
Ono to tak nějak vzniklo, že mám rád Krkonoše, které mám víceméně prolezené. Jezdíme tam do penzionu Vločka, což sice není žádný desetihvězdičkový hotel, ale má minimálně dvacet hvězdiček v přístupu lidí, kteří ho vedou – je to takový horal a jeho velmi milá paní. Tam si jezdím pravidelně, v zimě i v létě, zaodpočívat.

Co si balíte do batohu, když jede na hory? Co v něm nesmí chybět?
Já si batoh moc balit neumím. Dlouho mi to trvá a na horách zjistím, že tam mám hodně čehokoli nepochopitelného a téměř nic v tu chvíli potřebného.

Vybavíte si nějakou scénu z příběhu, která vás obzvlášť oslovila, nebo vás obzvlášť bavilo ji načítat ve studiu?
Zní to nadneseně, ale kniha se do mě trefila jako celek. Vybavuji si z ní ledacos – taky proto, že jsme to točili nedávno. Vybavuji si třeba okamžiky, kdy se hlavní hrdina poprvé jako malý kluk s otcem ocitl na ledovci. Nebo když se svým kamarádem stavěli v horách chatu… Nerad bych prozrazoval víc.

Co vám na četbě ve studiu připadalo nejtěžší?
Mluvené slovo je těžká disciplína, když to člověk potřebuje a chce udělat správně a dobře. Nejtěžší mi na téhle práci připadá zbavit se přílišné sebekontroly. Je tu se mnou vynikající režisér Michal Bureš, takže si někdy dělám zbytečně a nesmyslně starosti za něj. Například někdy mám pocit, že čtu něco blbě, tak se zastavím sám. Přitom je to na něm – on to slyší jinak a já se sám příliš kontroluju. Pak také některé věty v textu jsou celkem dlouhé a člověk si je musí rozdělit, aby to nečetl jako trouba. Důležité je číst text po smyslu a vědět, co čtu, aby se posluchač orientoval.

Jak jste se na načítání připravoval?
Docela hodně. Text jsem dostal na poslední chvíli, měl jsem před premiérou a řešil jsem ještě spoustu jiných věcí. Ta práce se mi zrovna trefila do nabitého období. Ale ta disciplína je hezká a s Michalem Burešem mě to navíc hrozně baví, protože se od něj neustále učím. Přípravu jsem musel někam narychlo vsadit a nešlo to jinam než do nočních hodin. Knihu jsem si musel přečíst a ještě se v textu podrobně orientovat. Dělal jsem si do něj poznámky, akorát mě někdy mátly, protože jak jsem si je dělal v rychlosti, tak jsem třeba škrtnul písmeno a pak jsem ho nemohl přečíst. To se ale člověk všechno postupně naučí.

Co vás v knize hodně zaujalo, co se vás osobně dotklo?
Pro mě je v knížce zásadní přátelství mezi hlavním hrdinou Pietrem a jeho kamarádem Brunem, který toho moc nenamluví. Jejich vztah je komplikovaný, ale v tom shledávám podobné kvality, jak to vidím já – že budování vztahu je mravenčí práce a je to velmi křehké.

Máte také nějakého takto blízkého kamaráda, se kterým ale spíš mlčíte?
Mám pár takových kamarádů, se kterými umíme dlouhé hodiny mlčet a nemít pocit prázdného ticha.

O čem podle vás osobně román je? Vnímal jste v něm nějakou specifickou náladu, atmosféru…
Já to moc neumím říct. Vnímal jsem hodně vztahy Pietra s otcem a jeho kamarádem. Román byl o ledasčem, to opravdu záleží na posluchači či čtenáři. Ale určitě záleží i na rozpoložení a období, kdy se k té které knize člověk dostane. V knihách jsou pod písmeny spodní proudy.

S tím souvisí i to, že když člověk čte text nahlas, daleko víc si uvědomuje styl autora. Čím je podle vás specifické Cognettiho psaní, čeho jste si při četbě všiml?
To už jsou otázky spíš na literárního vědce. Pro mě bylo zajímavé sledovat to, že když začnu při četbě sledovat sebe, je čas na pauzu.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem?
Výborně! Michal Bureš je přísný, a to je správně. Nesnažili jsme se dát do příběhu úplně všechno, protože něco se také musí nechat na posluchači – když poslouchám audioknihy já sám, mám rád, že mi dotyčný příliš nevnucuje svůj názor. Potřebuju víc prostoru pro vlastní interpretaci.

Jaké audioknihy posloucháte?
Baví mě rozhlasové hry a neustále poslouchám Švejka, kterého načetl Jan Werich, což je geniální. Poslouchal jsem také vynikající Slavnosti sněženek s Luborem Tokošem.

Co byste vzkázal posluchačům audioknihy Osm hor?
Ať si k tomu v klidu sednou nebo ať u poslechu dělají, co nevyžaduje moc přemýšlení, a nechají se vtáhnout do děje.