Malý Noah s dedom sedávajú na lavičke a rozprávajú sa. Pod lavičkou rastú rovnaké hyacinty, aké dedo kedysi pestoval pre babičku. Dedo s Noahom si môžu rozprávať úplne o všetkom. O všetkých otázkach spojených so životom a vesmírom, závažných i zbytočných.

Fredrik Backman, autor megaúspešného románu Muž jmnénem Ove je späť s ďalším príbehom, v ktorom vďaka jeho excelentnému rozprávaniu čitateľ a poslucháč dokáže nazrieť do špecifickej duše. Audioknihu A každé ráno je cesta domů delší a delší načítal herec Pavel Nový. Vo vydavateľstve OneHotBook sa s ním porozprávala Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii…

Jaká je pro vás četba audioknihy?
Vlastně vůbec nemám tušení, protože něco takového dělám podruhé v životě – poprvé jsem se studenty zkoušel jenom povídku, ale teď je to celá audioknížka. Nechávám se vést. Abych to řekl jazykem novinářů: Jsem ve vleku událostí.

Jak jste se na natáčení připravoval?
Četl jsem si to. Nebyl jsem si jistý, jak na to – teprve ve studiu jsem se díval, jak Honza Vlasák, který měl natáčecí frekvenci přede mnou, namlouvá jeden z případů komisaře Maigreta. Tak jsem pak nahlížel do textu, který tady po něm zůstal, jaké si dělal značky, kde a jak… Spíš se s ním radši sejdu a on mě snad poučí, jak na to. Anebo si nechám poradit od Jendy Jiráně u nás v divadle, protože ten coby zkušený režisér mluveného slova dělá hry a různé četby. I když já si myslím, že není třeba zase tolik tlačit na pilu. Režisér audioknihy Michal Bureš si mě chválil, tak snad nebyl jenom zdvořilý.

Co pro vás bylo při četbě ve studiu nejtěžší?
Tak třeba je tam jedno hodně komplikované jméno, ale když to zkusím říct víckrát, jednou se to povede. A asi by neměl být slyšet můj slang, protože jsem od Plzně, takže je ze mě možná slyšet takové to „copa dělají vaší“… Ale to hlídá režisér Michal Bureš, který mě případně zastaví, a přečteme to znovu.

Jak se vám líbil příběh, který audiokniha vypráví?
O příběhu vám neřeknu nic, protože to je tajemství, to se neprozrazuje předem. Ale je to dobře napsaná knížka, i když zase jiným způsobem, než jsme třeba zvyklí z oblíbené klasiky velkých českých spisovatelů šedesátých let. Zkrátka se trošku vymyká, ale i kolegové mi říkali, že severská literatura je hodně odlišná. Ten příběh je jinak postavený. Vlastně to není příběh, ale spíš taková mozaika, která se na konci srazí do obrazu. Mně to přijde dobré.

Byl vám něčím hlavní hrdina sympatický, máte s ním něco společného?
Asi něco společného máme, to všichni staří lidé, protože se nám hlavou víc honí vzpomínky, které pak srovnáváme se současností. Někteří hudrají, já se těším. Ne na smrt, to už jsem zažil, tam není co hledat, ale těším se, že tady ještě furt jsem a je to dobré.

Povídal jste si podobně se svými prarodiči, když jste byl malý?
Svoje prarodiče jsem moc nepotkal. Pamatuju si svoji prabábu… Moje babička se dožila vysokého věku a pamatuju si dědu, který vlastně nebyl můj děda, byl to třetí muž mojí báby. Byl to ruský legionář, dosáhl hodnosti podplukovníka, a ten mě vychovával v takových těch mužských věcech, trochu „po vojensku“.

A vy sám jste se takhle někdy bavil se svými vnuky?
Se starším vnukem jsme se spíš bavili o historii, protože abychom pochopili současnost, musíme znát minulost. Kdo se ve škole neučí dějepis, je vůl, protože pak mu přijde, že se všechno zbláznilo. Když máte zkušenosti z historie, uvědomujete si, jaké chyby máme tendenci opakovat. A nejde jen o dávnou minulost – ale ta je taky důležitá, protože člověk by měl vědět, „odkud jde a kam chce dojít“, aby si zvolil tu správnou cestu, která má správný směr a zase se tolik neklikatí. To jsem zase řekl moudro… (směje se) Můj druhý vnuk je na to, abychom probírali podobné věci a život, ještě moc mladý, je mu osm a půl roku. Je hokejista, takže ho zajímá spíš hokej a víc než co jiného ho spolu hrajeme…

Předchozí audiokniha Fredrika Backmana byla právě o hokeji…
Tu už mám v kapse… A další jeho román Muž jménem Ove zase načetl Honza Vlasák, takže si poslechnu, jak to zní, a pak se podívám do textu, který tady po něm zbyl, abych zjistil, proč to četl ausgerechnet takhle.

Posloucháte audioknihy?
Mám rád mluvené slovo, na Českém rozhlase Plus se čte z knížek, a když se v noci vracím autem z divadla, poslouchám to. Doma mám asi dvě nebo tři audioknihy… Mám i Švejka, jak ho načetl Oldřich Kaiser – miluju Werichovo vyprávění, ale o to víc obdivuju Oldu, protože je opravdu úplně jiný a dobrý.