Mladý a vynikajúci český herec Václav Neužil sa zhostil načítania audioknihy Půlnoční slunce, pokračovania príbehu Krev na sněhu, od najúspešnejšieho severského spisovateľa Jo Nesba. Vo vydavateľstve OneHotBook, kde audiokniha vychádza, sa s hercom porozprávala redaktorka Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii.

V sedemdesiatych rokoch 20. storočia sa na severe Nórska usadili príslušníci laestadiánského hnutia. Ich domovom sa stala opustená dedina Kåsund kdesi vo Finnmarku. Izolácia nie je na škodu, pretože ich životy sú zviazané prísnymi pravidlami.

Potom ale do uzavretej komunity vpadne záhadný Ulf, ktorý tvrdí, že prišiel z Osla na lov. Na lovca však príliš nevyzerá – dokonca ani nemá poriadnu pušku. Nechce sa mu prezrádzať, že jedinou korisťou, na ktorú sa tu možno bude organizovať hon, je on sám. Ťažko totiž odhadnúť, na koho strane budú miestni stáť.

Pred čím vlastne uteká? Nebolo by lepšie sa tomu postaviť? Tomu, čo ho čaká, musí čeliť sám, takže by sa tu rozhodne nemal k nikomu pripútať a už vôbec nie sa zamilovať.

Znal jste knihy Joa Nesbøho, nebo to bylo vaše první setkání s jeho textem?
Joa Nesbøho jsem dříve nečetl. Je to zvláštní, protože knihy jsou zásadní součástí mého života, ale zkrátka ne detektivky. Matně si vybavuji, že poslední knihou s detektivní zápletkou – a to ještě okrajovou, kterou jsem si sám od sebe přečetl, byl Syn cirkusu od Johna Irvinga.

Čím vás osobně nejvíc oslovil příběh Půlnočního slunce? Co vás na něm bavilo nejprve jako čtenáře a pak jako audioknižního interpreta?
Příběh mě jistým způsobem vrátil do puberty. Při tom, jak hlavní hrdina v určitých zastaveních vzpomíná na svoje mládí, lásky a tehdejší vnitřní svět, kdy toužil po všem, co se venku děje, jsem si vzpomněl na sebe. I když já sám jsem samozřejmě nikdy neřešil tak vypjaté situace jako on, podobnou neurotickou lačnost po životě jsem v sobě ve stejném věku objevoval též. Jako interpret jsem se těšil na ztvárnění jisté frackovité frajeřiny hlavního hrdiny, který však zároveň oplývá dobrým srdcem.

Jaká pro vás byla četba Půlnočního slunce? A jak vnímáte hereckou práci za mikrofonem ve srovnání s divadlem nebo filmem?
Byla to moje druhá audiokniha, kde celá četba ležela jen na mně. Této disciplíny si vážím a přistupuji k ní s velkou pokorou. Máte jen hlas a to je celé. Tím jste limitovaní, ale zároveň, jak známo, každý limit skýtá nové světy – tomu je potřeba věřit a nechat se tím inspirovat. Otevřou se vám pak nepoznané možnosti vlastního projevu. Když se vám to povede, je to jako droga, která vás při četbě nese dál a dál. I takový stav se mi podařilo si aspoň na několik chvil navodit.

Jak jste vnímal osobnost hlavního hrdiny – vypravěče?
Hrdina mi byl blízký svým analyzováním všeho a všech. Což je pro něj nezbytné vzhledem k okolnostem příběhu. Bavila mě i jeho „dejme tomu“ mazanost a rychlost uvažování. Někdy ovšem až moc bloudil ve velkých patetických obrazech a smutku. Vlastně jsem ho chápal, i když mě tím trochu štval.

Jak jste se na četbu audioknihy připravoval?
Knihu si vždy velmi důkladně čtu doma nahlas a dělám si poznámky k postavám. Jinak to snad ani nejde.

Co pro vás bylo při interpretaci nejobtížnější?
Při četbě musíte být stoprocentně vnitřně aktivováni, protože máte k dispozici právě jen hlas, a tak vám k případné kamufláži například únavy nic jiného nezbývá. To je pro mě vždy nejtěžší – udržet se v naprostém nasazení celou frekvenci.

Posloucháte vy sám audioknihy?
Audioknihy i rozhlas nejraději poslouchám v autě při řízení.