Rozhovor s hercom Viktorom Dvořákom, narátorom audiokníh zo série Sirotčinec slečny Peregrinové. Nedávno vyšiel vo vydavateľstve OneHotBook tretí diel série a popri vzniku audioknihy sa s hercom porozprávala redaktora Šárka Nováková. Rozhovor prinášame v pôvodnej verzii…

Jak se vám Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti líbil? Případně jak by se vám líbil, kdybyste byl dítě? Nebo byste ho doporučil i pro dospělé?
Když jsem knihu četl, střídavě jsem ji vnímal jako příběh pro děti a pak chvíli zase jako pro dospělé. A nakonec jsem došel k tomu, že je to někde mezi. Myslím, že v období dospívání by se mi to líbilo, protože je to opravdu napínavé a vtahující. Občas tam jde o život a v některých momentech se lámou charaktery. Odhaluje se, kdo je na jaké straně, co vydrží. Což je podle mě obzvlášť poutavé.

Které postavy jste si nejvíc oblíbil?
Jednou z mých nejoblíbenějších postav je právě slečna Peregrinová, takový typ anglické dámy, která se může zdát suchopárná a přísná, ale postupně se ukazuje jako velmi srdečná a svérázná. A pak samozřejmě hlavní hrdina Jacob – protože knížka je napsaná tak, že ji vnímáte z jeho pohledu. Asi každý má v jistém věku pocit, že se cítí být trošku odjinud a že mu jeho okolí nerozumí – a ono mu možná skutečně nerozumí. A když pak najednou najdete někoho, kdo vás chápe, nebo zjistíte, že to, co se vám na sobě samých zdá divné, je možná trochu zvláštní, ale že je to tak dobře a správně, tak věci začnou dávat smysl. Když se necháte vést ústřední postavou, tak se s tím prostě musíte ztotožnit. I jako vypravěč celý příběh vidím a čtu hodně z pohledu hlavního hrdiny.

Máte s Jacobem něco společného?
Asi to, že si leckdy také připadám, že jsem úplně jinde než moje okolí. Jako bych spadl z Měsíce. V audioknize se tomu říká, že jsou „podivní“. Někdy mám taky pocit, že jsem podivný.

A jakou ze „superhrdinských vlastností“ podivných dětí byste chtěl mít?
Chtěl bych vidět pod povrch.

Co bylo na četbě Sirotčince nejobtížnější?
Tenhle text je hezký v tom, že má příjemný, svěží rytmus, ale zároveň je specifický tím, že jsou v něm velmi dlouhá souvětí. Je to hodně košaté a někdy dá docela fušku se vyznat ve větě, která zabírá třetinu stránky. A rozhodně není jednoduché ji pak ještě přečíst tak, aby to bylo srozumitelné i na poslech. Baví mě to, ale příprava chce dost času. Trochu jsem si musel zvykat na to, jak autor asi přemýšlel, abych se na něj lépe napojil.

Co vás při četbě nejvíc bavilo?
Jsou tam moc hezké romantické momenty, kdy se hlavní hrdina blíž a blíž seznamuje s jednou sympatickou slečnou. A pak – když tam jde o život, když jsou tam ti netvoři – to se čte skoro samo.

Čím vás zaujalo pokračování Sirotčince nazvané PODIVNÉ MĚSTO?
Druhý díl je podle mého názoru vyrovnanější, propracovanější a má lepší tempo – rytmus vyprávění. Tím myslím, že příběh nemá mělká místa a svižně ubíhá, místy strhujícím tempem. Přijde mi, že autor zapracoval na tom, aby druhý díl byl ještě lepší než ten první a po zásluze se mu to podařilo. Baví mě prostředí Londýna a jeho podzemí, napínavější o to víc, že je v časové smyčce z období druhé světové války.

Překvapilo vás pokračování něčím?
Nečekal jsem takové vyvrcholení. Na samém konci jsem úplně „koukal s otevřenou pusou“, to je přece skvělé. Velice jsem si oblíbil další postavy, které přibydou do staré party jako slepá dvojčata nebo mizející cikánský chlapec. Ale ne všichni podivní se přidat mohou nebo chtějí. Líbí se mi, že to není černobílé.

Jak byste zhodnotil vývoj Jacoba coby ústřední postavy z perspektivy druhého dílu série?
Jacob je hrdina se srdcem a díky všemu, co prožívá, zraje jako bojovník i jako člověk. Protože ale skoro všemi nebo většinou zkoušek prošel díky obětavé podpoře ostatních v čele s Emmou, myslím si, že ty nejtěžší chvíle ho teprve čekají. A jsem zvědavý, jak se budou dál vyvíjet jeho city a láska k Emmě. Zatím si vede dobře.

Byla pro vás četba ve studiu v něčem jiná než při práci na druhém díle?
Ani našemu týmu se nevyhnula vlna zimních viróz, tentokrát si musel vybrat svůj „medical time“ režisér Michal Bureš a jsem rád, že i přesto jsme měli k dispozici potřebný čas. Přibyly nové postavy a s nimi nové charaktery, nové barvy, což by mělo být znát i na poslech.

A jak se vám navazovalo ve třetím díle?
Otázka, jak se nám podaří navázat, visela před natáčením ve vzduchu. Přece jen jsem druhý díl četl před rokem a postav bylo na konci dvojky docela dost. Ale znáte to, skočíte a plavete. Sám příběh nám pomohl tím, že na samém jeho začátku zbydou Jacob a Emma na všechno sami. To se mi osobně líbilo, že děj se zpočátku soustředí především na ně dva. Všichni jejich přátelé jsou uneseni. A času není nazbyt.

Oslovila vás něčím myšlenka KNIHOVNY DUŠÍ?
Zapůsobila na mě ponurá a temná atmosféra Ďáblova akru. Koncentrace bídy a utrpení. V knize to má příchuť dobrodružství pohybovat se takovým světem, ale když si to představíte reálně, není to veselé. S vykreslením toho si autor docela vyhrál. A samozřejmě jedině přes Ďáblův akr vede cesta k záchraně všech podivných.

Jacob musí na konci série dospět, bouří se v něm dilema, který z obou světů si vybrat, zda je lze skloubit. Bylo vám to něčím blízké?
To Jacobovi nezávidím, že nad ním pořád visí otázka, jestli zůstat s Emmou a všemi podivnými dětmi, nebo se vrátit do světa, ze kterého pochází. Jedno bez druhého postrádá smysl. Byla to volba hodná románového hrdiny. Pro interpretaci a čtení je ale taková situace velmi výhodná. Příběhy Sirotčince jsou také o potřebě přijetí jinakosti, jak v sobě samém, tak u druhých. Jinakost a jak se s ní vyrovnat – tohle téma je v Sirotčinci stále. Ale i tady se ukazuje, že časem se ostré hrany obrušují. Jacob bude vždy „jiný“, ale už ví, že na to není sám. Navíc by svou jinakost už za nic nevyměnil.

Ve třetím díle se objevila spousta nových a zajímavých postav, oblíbil jste si nějakou?
Nejsympatičtější mi byla postava Charona. Jeho charakter se odkrývá jen pozvolna, dlouho nevíte, na které straně barikády stojí. Myslím, že jeho podobnost s Cháronem z antické mytologie, který převáží duše zemřelých do podsvětí, není samozřejmě náhodná. K tomu má jeho postava humor. I když on by teď určitě nesouhlasil.

Hrajete v televizi i v divadle, v čem je pro vás práce na audioknize jiná?
Je to specifická práce, která je velmi příjemná ve své sevřenosti. Člověk je ve studiu sám jenom s mikrofonem a má pouze to slovo. Ačkoli ale máte jenom „tak málo“, všechno kolem se smrskne kolem těch slov, a když je vám v tom sevření dobře, tak je vám v něm hodně dobře.

Pouštíte si mluvené slovo i jako posluchač?
Moc rád. Docela často poslouchám rádio Vltava. Občas stíhám četbu na pokračování. Většinou to prostě zapnu a něco u toho dělám. A když mě to hodně chytne, tak si sednu a přestanu pracovat a poslouchám a poslouchám… Pak si zjistím, kdy je další díl a další díl… Když se to stane, je to dobré znamení. Takový lakmusový papírek kvality.

A co rád čtete?
Od Sirotčince není tak daleko k jinému fantasy autorovi, kterého mám rád, a to je J. R. R. Tolkien, král žánru. A co se týče dobrodružné literatury, vloni a předloni jsem si doplňoval takové věci, jako jsou Tři mušketýři a byl jsem úplně nadšený. Do té doby jsem vůbec netušil, jaké je to skvělé čtení.

Co byste popřál posluchačům audioknížek?
Byl bych rád, aby jim u toho bylo dobře. A aby se v tom dobrém naladění doposlouchali až na konec.