Rozhovor s Gabrielou Míčovou, Martinom Fingerom a Ivanom Luptákom, interpretmi audioknihy Zahradnictví autora Petra Jarchovského, ktorá pred pár dňami vyšla vo vydavateľstve OneHotBook. S narátormi sa vo vydavateľstve porozprávala Šárka Nováková a rozhovor prinášame v pôvodnej verzii.

Máte za sebou už natáčení všech tří filmů Zahradnictví, kde jste hráli konkrétní postavu. Jaká pro vás byla audiokniha, resp. její jedna část, v níž jste prostředníky, kteří podávají příběh jako vypravěč/ka.
Gabriela Míčová: Načítání audioknihy vyžaduje jiný přístup k textu i interpretaci, než třeba práce na vytvoření dramatické postavy ve filmu či na divadle. Jste v hlavní roli vypravěče a zároveň musíte odehrát dalších dvacet postav. Samozřejmě tak, abyste posluchače zaujali a zároveň se text stal v množství postav srozumitelný. V tomto případě šlo ještě o takový oříšek, že text je napsaný více filmově než literárně.
Martin Finger: Text Zahradnictví je poměrně specifický. Není to úplně beletrie, je to spíš literární scénář a ten je přece jenom úsečnější, informativnější a popisnější, takže i způsob čtení je víceméně informativní a rovný. Ale aby to nebyla nuda, tak se do každé situace samozřejmě snažím vkládat atmosféru a pocit. Při tom mi zase pomáhá znalost toho, jak jsme to točili. Při natáčení filmu jsem nad přípravou strávil hodně času, takže ta atmosféra, ten esprit ve mně je.
Ivan Lupták: Když mě vydavatelství OneHotBook oslovilo, byl jsem překvapený. Nevěděl jsem, že vedle filmového scénáře ještě existuje kniha. A vlastně ani teď zpětně ani nevím, zda pan Jarchovský nejdříve napsal knihu, ze které pak vznikl scénář pro filmovou trilogii, nebo tomu bylo naopak. Každopádně jsem měl z toho dobrý pocit a na samotné načítání audioknihy jsem se okamžitě těšil.

Jaké pro vás bylo náročné pracovat s textem, který je popisnější než čistě literární texty, aby se posluchač bavil?
Martin Finger: Je to o tom, že každou vteřinu dopředu víte, co po té chvíli zrovna následuje za situaci či za mikro-situaci a něco si o ní myslíte, nějak ji cítíte. To se vám určitým způsobem promítne do hlasu, takže tam ta deskriptivnost částečně odpadá, ale zároveň se ta forma krátkých vět a popisů, bez velkých souvětí, hůře překonává…
Gabriela Míčová: Velice mi s tím pomáhal pan režisér Pekárek. Je zkušený a velmi vlídně a trpělivě mě textem vedl, ale zároveň mi ponechával svobodu, abych se cítila komfortně a příběh brala za svůj.

Měl/a jste třeba tendenci víc ilustrovat hlasy v dialozích postav?
Gabriela Míčová: Před natáčením audioknihy jsem už Rodinného přítele viděla, bylo těžké odpoutat se od hereckých projevů svých kolegů a najít si vlastní cestu k hlasovému odlišení postav. Přesto však udržet jasné charaktery, které divák může vidět ve filmu.
Martin Finger: To mám vždycky. Je mi jasné, že u čtení dlouhých audioknih to úplně nejde, není to ani záhodno a potřeba, protože není fůra času na to, abychom se měsíc věnovali načítání knihy, všem charakterům postav a rozlišování… Na druhou stranu já tu ambici vždycky mám a tak hledám něco, abych mohl danou postavu nějak aspoň charakterizovat. A zase to vyvstává od myšlení – každá postava jinak myslí, jinak cítí. Tím to začíná, a jestli je možné vložit i na malé ploše do postav jistou charakteristiku jako formální odlišení, tak je to jen dobře, ale musí to být velmi jemně, s citem, homeopaticky.
Ivan Lupták: Někdy se ilustraci zkrátka nevyhnete, ale nemyslím si, že bych to nějak přeháněl. S panem režisérem Pekárkem nám šlo spíše o to, abychom vystihli atmosféru příběhu.

Měl jste už v hlavě představu svých kolegů ve filmu?
Martin Finger: Ano, měl. Jakmile se rozjedete a mluvíte, pokud to není o tom – a nesmí to být o tom –, že je napodobujete, hlasově, intonačně a podobně, tak je to jenom představa. Ta samozřejmě projde mým aparátem, je tam můj hlas, moje osobnost. Ale inspirace těmi kolegy v tom rozhodně je.
Ivan Lupták: Ano, jelikož jsem ve třetí části filmové trilogie Zahradnictví hrál, mnohé scény se mi při čtení textu vybavovaly. Byl to zvláštní pocit, příjemný, ale každopádně jsem si zakazoval kolegy nějak napodobovat. To ani nejde.

Jak se vám pracovalo s režisérem Hynkem Pekárkem?
Gabriela Míčová: Jak už jsem zmínila, byla to hezká spolupráce.
Martin Finger: Hned na začátku jsme se shodli, že to je specifický text, takže jsme si říkali, že hlavní ambicí je načíst to dobře věcně s tím, aby se nám tam podařilo dostat určitou náladu. Ale na druhou stranu musím říct, že mě to i díky té znalosti filmu bavilo, že jsem ty situace – značnou část – měl zažité, takže jako bych tam v tu chvíli byl. A vlastně nám to šlo i docela rychle, protože mě ten text nesl, nedělal jsem zas až tolik chyb, prostě to fungovalo, nebyly tam žádné překážky, se kterými bych musel bojovat.
Ivan Lupták: Hynek Pekárek je skvělý režisér, stejně jako člověk. Povídat si s ním mimo práci je zábavné a obohacující, tudíž se taková věc promítne i do samotné spolupráce.

Máte představu posluchače, který ještě neviděl film nebo viděl jen první film? Přemýšlel jste o tom, jak k audioknize budou posluchači přistupovat…
Martin Finger: Přemýšlel jsem spíš nad tím, jak bude pro milovníky audioknih, kteří jsou zvyklí poslouchat krásnou literaturu, tento specifický druh literatury nosný… Když se Petr Jarchovský pustil do psaní, tak rovnou počítal s tím, že to bude film, takže toho bylo hodně obětováno na oltář filmařskému způsobu vyprávění.
Ivan Lupták: Nad tím jsem upřímně vůbec nepřemýšlel. Tak nějak předpokládám, ale možná se mýlím, nevím, že si audioknihu pořídí ten, kdo nejprve viděl film a stal se jeho fanouškem.

Máte už za sebou celé natáčení celé filmové trilogie Zahradnictví, teď jste četli ten „svůj“ příběh, oblíbili jste si vy sami herecky nějakou část?
Martin Finger: Já se těším na všechny, nebo – lépe řečeno – ten první už jsem viděl, další dva budou na podzim. Každý z nich bude jiný, posouvá se to i žánrově. Pro mě to bylo strašně krásné, protože ten oblouk je dvacet let, od roku 1939 do roku 1959, takže bylo možné postupně ukázat dozrávání postavy Jindřicha, to plíživé dospívání k jeho choleričnosti, zahořklosti, despotismu, které diváci znají v podání Jiřího Kodeta v Pelíšcích. Byl to pro mě strašně zajímavý, ale těžký úkol, který jsem si užíval. Nemám tedy jeden díl, který bych vyzdvihoval, ale mám rád humor a odlehčené věci, takže ve chvíli – což bude v prvních dvou dílech, hlavně v tom třetím –, kdy dojde na to, že Jindřich je už opravdu nesnesitelný cholerik, tak tam se těším na některé scény a doufám, že do toho filmu dobře zapadnou.
Ivan Lupták: Ano. Nejraději vzpomínám na scénu, kdy postava Mirka, kterou jsem ve filmu ztvárnil, přijde oficiálně požádat rodiče o ruku Dany. Při natáčení filmu to byl jeden z mých prvních natáčecích dnů, tudíž jsem se s hereckými kolegy ještě příliš dobře neznal, ohromně jsem se styděl a bál se. Navíc v ateliérech, kde se scény točily, bylo uprostřed léta ohromné horko. Čůrky potu mi stékaly po čele, všichni na mě koukali a čekali, co ze mě vyleze. Ale jelikož jsem byl v dobré herecké partě, šlo to samo. A tak když jsem tuto část načítal ve studiu, hned jsem si na tento okamžik vzpomněl a uvědomil si, jak příjemné a přínosné to natáčení pro mě bylo.

Posloucháte vy sami audioknihy?
Martin Finger: Pár jsem jich slyšel, ale pořád si raději čtu. A i na to mám teď tak strašně málo času, protože mám – sice zaplaťpánbůh – strašně práce, takže když čtu, tak se to většinou týká pracovních povinností. A to zabere tolik času, že už nemám prostor si pak číst třeba něco dalšího. To je taková jednoduchá odpověď: Rád bych častěji chodil do kina, častěji si četl knížky, víc poslouchal audioknihy, častěji chodil do divadla, ale mám teď takové období, že to opravdu nestíhám.
Gabriela Míčová: Ráda poslouchám mluvené slovo v podobě audioknih nebo rozhlasových her. Nejčastěji mám k tomu příležitost při vaření a práci nebo odpočinku na zahradě.
Ivan Lupták: Někdy. Když jsem sám doma, aby na mě něco – někdo – mluvil, abych si nepřipadal tak sám. Občas před spaním, něco konejšivého, aby ze mě spadla tíha nebes. Abych snáze usnul.

Jaké knihy jste četli v létě?
Martin Finger: Měl jsem rozečtené tři knížky – každá je jiná, takže jsem v té krátké chvíli času vždy sáhnul po tom, na co jsem měl náladu. Kámen mudrců od Karla Schulze potom Vladaře od Machiavelliho – to už jsem kdysi na škole četl, ale vzhledem k naší politické situaci jsem zatoužil si to přečíst znova. A jsem dočítal poslední povídku z knihy Pavla Moníka Prostitutky.
Gabriela Míčová: Nezůstávám jen u zprostředkované četby, ráda sáhnu i po knize. Četla jsem od Pavla Kosatíka knížku o Olze Havlové Člověk má dělat to, nač má sílu.
Ivan Lupták: Právě jsem dočetl román německého autora Joachima Meyerhoffa Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo. Zajímavá kniha. Na Nobelovu cenu za literaturu to sice není, ale pokud se porozhlížíte po takové letní literární dietce, zcela těmto parametrům vyhovuje.

Máte vyloženě oblíbeného autora?
Martin Finger: Ladislava Klímu. Jeho neortodoxní, ale velmi prudký ponor do lidské psýché je báječný.
Ivan Lupták: Vyloženě oblíbeného autora v současnosti nemám. Do nedávna jsem měl na místě favorita Haruki Murakamiho, ale asi na mě začal být až příliš plodný.