Rozhovor s interprety audioknihy Do vody, v níž účinkují herci jako Jitka Ježková, Lucie Pernetová, Růžena Merunková, Vasil Fridrich, Jana Stryková, Dana Černá, Apolena Veldová, Aleš Procházka a další.

Z novej detektívky Pauly Hawkins, autorky bestselleru Dívka ve vlaku sa postupne opäť stáva fenomén. Audiokniha Do vody vychádza vo vydavateľstve OneHotBook, kde Šárka Nováková pripravila rozhovor s niektorými narátormi. Prinášame ho v pôvodnej verzii.

Četli jste celou knihu, nebo jenom party „své“ postavy? Jak se vám příběh jevil, co vás na něm oslovilo?
Jitka Ježková: Četla jsem celou knihu, samozřejmě. Byla jsem nadšená. Jak je u této autorky zvykem, pokaždé – když si myslíte, že už vše víte – přijde nějaký zvrat. Až do konce.
Lucie Pernetová: Knihu jsem četla celou. Snažím se o to vždycky. Zjistila jsem, že je dobře, že nejsem detektiv či soudce.
Růžena Merunková: Bylo to úžasné. Má to intenzivní atmosféru i náboj. Ještě před natáčením jsme se potkaly s Janou Strykovou, která bydlí nedaleko mě a rovněž v audioknize účinkuje, a také mi přiznala, že to četla asi do dvou hodin do rána, jak to bylo napínavé. Já z toho měla hodně podobný zážitek. Od autorky znám i Dívku ve vlaku, kterou jsem viděl v podobě filmové adaptace, ale tohle se mi líbilo ještě daleko víc.
Vasil Fridrich: Přestože je text svým charakterem výrazně ženský, jedná se o mimořádně zručně vystavěný příběh, který je atraktivní i pro nás muže. Střídání pohledů jednotlivých postav, tedy interpretací daných situací dodává příběhu velkou dynamiku a spád. Obdobný styl autorka zvolila i v Dívce ve vlaku, ale mám dojem, že Do vody je v tomto smyslu ještě dokonalejší formou.
Jana Stryková: Je to úžasně napsaná kniha, rozhodně patří k těm, které vám nedají spát, dokud je nedočtete. Byla by škoda zaměřit se jen na svůj part. Do vody je nejenom velmi napínavá detektivka, ale hlavně příběh jednoho města, jeho obyvatel, lidského neštěstí, vztahových propletenců a zbytečných křivd. Zajímavá společenská sonda.
Dana Černá: Jakmile nahlédnete do tajemné tůně Tonoucích a už se nemůžete odtrhnout. Zpočátku mi dělalo problém okamžitě se zorientovat v množství ženských postav a v časových skocích – příběh se skládá postupně a spěje k naprosto překvapivému konci. Měla jsem chuť okamžitě začít znova a teprve při druhém čtení jsem docenila všechny jemnosti a promyšlenou strukturu autorčina vyprávění. A do třetice si určitě poslechnu audioknihu!
Apolena Veldová: Byla jsem ráda, že jsem se dostala k celé knize a s chutí si ji přečetla. Nedokáži si představit číst jen ‘své party’, to by mi dost podstatných informací chybělo. Oslovila mě forma vyprávění, kdy se na jednu událost nahlíží z pohledu několika zúčastněných, a samozřejmě i lokalita, kde se příběh odehrává.
Aleš Procházka: Mám raději, když čtu ve studiu knihu, která má formu vnitřního monologu, když to není vyprávění a popis situací a stavu – zkrátka když mluvíte za postavu. To je pro mě herecky nejzajímavější. Tenhle příběh sice není v ich-formě, ale přesto to funguje jako vyprávění z perspektivy dané postavy, do níž se noříte, takže to vlastně byl tento případ a nesmírně jsem si to užil.

Jak jste vnímali „svou“ postavu v rámci příběhu?
Jitka Ježková: Nechci nic prozrazovat. Snad jen… má postava celou dobu, vlastně skoro celý život, řeší svůj vztah k sestře. To, co zde prožije, je pro ni zásadní. Co máme společného? Někdy více, někdy méně skrývanou citlivost.
Lucie Pernetová: Když jsem se pročetla ke své Leně a zjistila, že jí je patnáct, byla jsem trochu trucovitá, protože jsem nechtěla být v audioknize znovu za dítě. Po pár stránkách jsem pochopila, že jsem mimo, a naopak to pro mě bude těžké, ale krásné čtení. Děkuju tímto režisérovi, že ve mně nevidí jen ‘slunce’.
Růžena Merunková: Je to krásná postava, trochu „čarodějnice“, zkrátka ženská, která mnohé ví, rozmlouvá se zesnulými a tuší dopředu, kam věci povedou. Užila jsem si ji, protože to byla žena s tajemstvím.
Vasil Fridrich: Vzhledem ke zkušenosti s Dívkou ve vlaku jsem autorku podezříval z podobného způsobu pointování detektivní zápletky. Průběžně jsem měnil tipy na to, kdo by mohl být odpovědný za zločiny, které se odehrávají v Beckfordu a finální rozuzlení mě příjemně překvapilo. Dalo by se říci, až potěšilo…
Jana Stryková: Jako takového outsidera bez příčiny. Erin se vymyká místní společnosti úplně vším a taky jí to okolí dává patřičně najevo. Opovrhuje zapadákovem, do kterého byla přeřazena, a všechno vidí očima věčně naštvaného nadřazeného člověka. Na Erin jsem si užívala její smysl pro ironii, černý humor a velmi svérázný pohled na svět.
Dana Černá: Stejně jako moje postava mám patnáctiletou dceru, takže se mě téma opravdu hluboce dotýkalo. Vím, co právě dělají mé děti? Jsou šťastné? Svěřily by se s tím, co je trápí?
Apolena Veldová: Má postava se trochu z hlavní linie příběhu vymyká… Těžké při interpretaci bylo, udržet si linku skoro odosobněného vyprávění, přestože určitý vztah k osobám, o kterých se mluví, musí zůstat.
Aleš Procházka: Na jednu stranu je to sympatický pan učitel, do kterého se lze snadno zamilovat, což také jeho patnáctileté studentky činí. A s tím má pak velké problémy, protože došlo k naplnění vztahu s jednou žačkou. Přestože to úzkostlivě tajili, nakonec se vše prozradí a je obviněn ze zneužití nezletilé. Líbilo se mi, že byť to psala žena, psala to s jistým porozuměním pro tuhle mužskou postavu – nepopisuje ho s jednoznačným odsouzením, ale s pochopením. Líčí jeho vztah s tou dívkou jako plnohodnotný a oboustranný. Na druhou stranu je Mark člověk, který se ve stresu projevuje dost slabošsky, najednou přestává racionálně uvažovat a jedná chaoticky i zbaběle, protože ho paralyzuje představa, co se mu stane, kdyby musel jít do vězení.

Co pro vás bylo na četbě a přípravě nejobtížnější?
Jitka Ježková: Nejobtížnější bylo samotné natáčení. Na takové úrovni to byla má premiéra. Ale moc jsem si to užila.
Růžena Merunková: Nejobtížnější je vždycky příprava, která musí být precizní, aby se v tom potom posluchač zorientoval. Je potřeba to důkladně přečíst a být pintlich; tohle je přesně případ, kdy musíte znát celý příběh, nejen to, co sami čtete, abyste vědělo, co odkud kam směřuje. Dělala jsem si tužkou spoustu poznámek, i co se týče navazování, nádechů, výdechů, pomlk atd. Byla to opravdu krásná práce, právě proto, že příběh nejde jen po povrchu, ale noří se pod něj…
Lucie Pernetová: Neplakat. Neřešit sebe, ale Lenu.
Jana Stryková: Asi uchopení charakteru. Pan režisér Michal Bureš, se kterým velice ráda spolupracuji, mi ale velmi pomáhal. Společně jsme doufám našli cestu, jakým již zmiňovanou Erin ‘babo – chlapa’ vykreslit.
Vasil Fridrich: Nejobtížnější úkol je při četbě vždycky tentýž. Snaha o nejpreciznější přenesení smyslu, atmosféry a stylu psaného textu do zvukové stopy. Za vydatné podpory režiséra Michala Bureše se snad zadařilo.
Dana Černá: Ten pocit VINY, která vás ochromuje, a nikdy se jí nezbavíte – což byla základní emoce, z níž jsem vycházela při natáčení.
Apolena Veldová: Stihnout včas knihu celou přečíst a neztratit při cestování dopravními prostředky ani list.
Aleš Procházka: Četlo se mi to dobře, protože je to dobře napsané. A čím lepší je autor, tím lépe se vám hraje nejen na jevišti, protože je to samozřejmé, pochopitelné, plyne to… Bavily mě na tom i ty herecké střihy, změny poloh Markových nálad: chvilku má naději, pak se zase propadne do absolutního zoufalství.

Jste sami posluchači audioknih?
Jitka Ježková: Poslouchám je v autě a ráda. I když… ten pocit, že mám knihu v ruce a spolutvořím ten svět a příběh vlastní imaginací, tomu se nic nevyrovná.
Lucie Pernetová: Jako máma jsem posluchač audioknih pro děti. Když si pustím nějakou ‘dospělou’, může číst třebas Hynek Čermák, ale stejně kvůli únavě spím do pěti minut. Snad to přejde.
Růžena Merunková: Můj syn Lukáš Hlavica před nedávnem vyhrál cenu Audiokniha roku jako nejlepší interpret za loňský rok, takže jsem si toho Spalovače mrtvol prostě musela poslechnout. Ale nejvíc poslouchám právě se synem nebo s mužem v autě – dobře se na to soustředí, tím spíš, když neřídím a vezu se jako pasažér.
Vasil Fridrich: Poslouchám a rád. Nejčastěji v autě. Mí synové si teď užívají Poláčkovo Bylo nás pět, rozkošně načtené Honzou Zadražilem a já jsem si po delší době poslechl dech beroucí Lucku Pernetovou a Jardu Plesla ve Sběrateli.
Jana Stryková: Audioknihy mám čím dál raději. Oblíbila si je celá rodina. Nejčastěji si je pouštíme v autě, ale i doma při úklidu nebo před usnutím. V poslední době se zaměřujeme na pohádky, máme tříletého syna Jáchyma, který je velmi pravidelným posluchačem.
Dana Černá: Audioknihy poslouchám hlavně v autě, kde trávím dost času.
Apolena Veldová: Ano, jsem občasnou posluchačkou audioknih, které využívám k poslechu především při delších cestách automobilem. Zjistila jsem, že mluvené slovo mne udržuje více v pozornosti, než hudba. A méně ovlivňuje k rychlé jízdě. Jaké mluvené slovo to je, záleží na momentální náladě a obsahu přihrádky v palubní desce.
Aleš Procházka: Teď už tolik nestíhám, ale jako dítě jsem poslouchal rádio pořád. V sobotu byla vždycky rozhlasová hra pro mládež a v neděli pohádka – to jsem miloval. Prázdniny jsem většinou trávil v Kutné Hoře u babičky, která neměla televizi, ale jenom rozhlas. Takže jsme vždycky společně poslouchali a mě to fascinovalo. Navíc jsem rád četl. A čtení i poslech podněcují fantazii.